Článek
Když kojení bolí – nejen tělo, ale i duši
Týna seděla na gauči s tříměsíční dcerou v náručí a přemýšlela, kde se stala chyba. Kojení mělo být přirozené, snadné, automatické. Jenže od prvních dní to bylo cokoliv, jen ne tohle.
„Dceři byly čerstvě tři měsíce a od narození jsme dokrmovali UM,“ začíná vyprávět. „Kojení šlo a nešlo… a nikdy nepila dost.“
Doma se vystřídalo několik laktačních poradkyň. Vyzkoušela techniky, cvičení, polohy.
„Chtěla jsem udělat maximum,“ říká. „Ale dcera kojení začala úplně bojkotovat.“
Slzy, křik a selhání intuice
„Pokaždé pláč, odmítnutí. I osmkrát denně,“ vypráví Týna.
Nešlo to. A malá začala ubývat na váze.
Jednou se zdálo, že vše konečně funguje. „Pila hezky, byla klidná… tak jsem dokrm odbourala.“ Jenže intuice tentokrát zklamala. Situace se zhoršila, a to i po opětovném zavedení dokrmu.
„Nakonec už brečela jen při pohledu na prso,“ říká Týna. „A já brečela s ní.“
Rozhodnutí, které bolelo víc než neúspěch
Pak přišel okamžik zlomu.
„Řekla jsem dost. Už to dál nešlo. Ukončily jsme kojení a přešly jen na UM.“
Dcerka začala prospívat. Přibrala. Zklidnila se.
Týna ale klid nenašla.
„Všechny kolem mě kojí. Nebo kojily,“ vysvětluje. „A já slyším pořád dokola: Ještě vydrž… ještě se rozkojíš… nebude mít imunitu… Tyhle věty mě hrozně bolí.“
,,Nechci další rady. Chci vědět, že nejsem jediná.“
Týna ví, že ani ona, ani její dcera za nic nemůže. Že nemohla udělat víc. Ale tlak okolí je silnější než logika.
„Chci být dobrá máma,“ říká tiše. „Jen někdy nevím, jestli to takhle zvládnu. Chtěla bych slyšet, že někdo měl podobnou zkušenost a nelituje toho.“
