Hlavní obsah
Lidé a společnost

České války: Fenomén Kajínek - nejznámější nájemný vrah, nebo oběť justice?

Foto: Pixabay

Případ Jiřího Kajínka představuje pravděpodobně nejkontroverznější kapitolu v historii české kriminalistiky. Rozděluje společnost od samotného počátku. Střílel, nebo nestřílel? Seděl právem, nebo jde o oběť justičního zločinu?

Článek

I desítky let od osudné střelby pod plzeňskou věznicí Bory zůstává tuzemská společnost nesmiřitelně rozdělená. Zatímco pro justiční systém jde o uzavřenou věc chladnokrevné nájemné vraždy, pro značnou část veřejnosti zůstává Kajínek symbolem policejního spiknutí a nespravedlivého aparátu.

Tento rozpor není jen otázkou viny či neviny, ale zrcadlem hluboké nedůvěry v instituce a fascinace příběhem jednotlivce, který se odhodlal k boji proti systému.

Anketa

Co si myslíte vy, střílel osudný den Jiří Kajínek?
Ano
11,1 %
Ne
88,9 %
Celkem hlasovalo 18 čtenářů.


Oficiální verze událostí, která Kajínka poslala na doživotí za mříže, se opírá o tragický podvečer 30. května 1993. Podle pravomocného rozsudku tehdy Kajínek v serpentinách pod borským vězením zastřelil podnikatele Štefana Jandu a jeho osobního strážce Juliána Pokoše. Klíčovým pilířem obžaloby se stalo svědectví druhého bodyguarda, Vojtěcha Pokoše, který útok s těžkými zraněními přežil a Kajínka přímo označil za střelce.

Foto: OISV, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons

Jiří Kajínek

Podle vyšetřovatelů byl motivem finanční zisk, kdy si vraždu na objednávku objednal jiný podnikatel, Antonín Vlasák, za částku sto tisíc korun. Pro soudy byl obraz pachatele jasný: šlo o nebezpečného recidivistu na útěku, který se neštítil použít zbraně k vyřízení účtů v podsvětí.

Právě postava Vojtěcha Pokoše však tvoří první z mnoha trhlin v tomto příběhu. Kritici upozorňují na fakt, že v době výslechu byl sám ve vazbě a hrozil mu vysoký trest. Existuje silné podezření, že jeho výpověď mohla být „obchodem“ za mírnější zacházení, což nepřímo potvrzovali i jeho tehdejší spoluvězni. Ti později vypovídali, že se jim Pokoš svěřil s tím, že v chaosu střelce vlastně nepoznal a na Kajínka ukázal až na popud policie.

Role tehdejší plzeňské policie je v celém případu nejtemnějším bodem. V divokých devadesátých letech byla Plzeň proslulá provázaností podnikatelského polosvěta s některými elitními policisty. Spekuluje se, že skutečnými pachateli mohli být lidé napojení na policii, kteří potřebovali Štefana Jandu umlčet, a Kajínek byl pro roli obětního beránka ideálním kandidátem.

Foto: Radek Bartoš, CC BY-SA 3.0 <http://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/>, via Wikimedia Commons

Mírov

Pochybnosti však nekončí jen u svědků, ale zasahují i do oblasti tvrdé forenzní vědy. Balistické posudky, které si později nechala vypracovat obhajoba, naznačovaly, že dráhy střel a počet nalezených nábojnic nemusí nutně odpovídat teorii o jediném střelci. Experti poukazovali na možnost přítomnosti druhého útočníka, což by zcela vyvrátilo oficiální verzi o osamělém nájemném vrahovi. Navíc i popis postavy, kterou viděli nezávislí svědci utíkat z místa činu, se s Kajínkovou vizáží shodoval jen velmi vágně. Někteří z těchto svědků později u soudu své výpovědi odvolali s tím, že na ně byl ze strany vyšetřovatelů vyvíjen nepřípustný nátlak.

K tomu se přidává i psychologická a logická rovina případu. Představa, že se profesionální vrah nechá najmout člověkem, kterého oběť brutálně vydírala, a přitom se s touto obětí před činem veřejně schází, odporuje základním pravidlům kriminálního řemesla. I odměna sto tisíc korun se v kontextu tehdejších milionových podvodů zdála mnoha lidem jako směšně nízká motivace pro doživotní risk.

Tato kumulace procesních chyb a nevěrohodných svědectví vytvořila kolem Kajínka auru mučedníka. Jeho útěk z nejpřísněji střežené věznice Mírov v roce 2000 pak tuto legendu definitivně zpečetil. Kajínek se proměnil v moderního hraběte Monte Christa a jeho inteligentní, klidné vystupování v médiích jen prohloubilo propast mezi veřejným míněním a rozhodnutím justice.

Foto: Miloš Zeman, Volná doména, via Wikimedia Commons

I po udělení prezidentské milosti v roce 2017 rozpolcenost společnosti nezmizela. Na jedné straně stojí tragédie pozůstalých a pravomocné verdikty, na straně druhé řada nevyjasněných otázek, které česká justice nikdy nedokázala uspokojivě zodpovědět.

Případ Kajínek tak zůstává trvalým mementem doby, kdy se hranice mezi právem a zločinem zdála být nebezpečně tenká, a připomínkou, že pravda může mít v očích veřejnosti mnoho různých podob. A byť je případ promlčený, zda se někdy veřejnost dozví celou pravdu, která bude nezpochybnitelná, to zůstává ve hvězdách.

Článek je z cyklu České války. V něm budeme řešit otázky, které nás rozdělují. Hlasujte v anketě a přidejte se ke svému táboru. Kde je pravda?

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz