Článek
Dnešní Česká válka nás přivádí do prostředí, kde by měl nastat klid po dlouhém dni, veškerý stres by se měl hodit za hlavu a člověk by měl spokojeně usnout. Jenže mnohde je realita taková, že právě začíná poslední boj toho dne. Nejde o žádnou banalitu typu „ananas na pizzu patří“ nebo „to prkénko bude prostě dole“. Ne - tahle válka začíná večer co večer ve chvíli, kdy jeden z partnerů natahuje ruku po ovladači a ten druhý se už preventivně balí do peřiny jako do kokonu.
Anketa
Na jedné straně stojí sekta Vyznavačů bílého šumu. Tito lidé tvrdí, že bez běžící televize (tabletu, rádia, nebo aspoň YouTube na mobilu) prostě neusnou. Potřebují, aby jim do podvědomí vnikal hlas moderátora zpráv, monotónní vyprávění o páření nosorožců na National Geographic nebo aspoň ta nekonečná smyčka teleshoppingu na pánve, které nepřipálí ani láva.
Pro ně není v tuto chvíli televize zdrojem informací, ale spíše takovým digitálním dudlíkem. Tvrdí, že ticho je příliš hlasité. Že v absolutním klidu slyší, jak jim rostou vlasy, jak soused o tři patra výš právě odložil skleničku na noční stolek a jak se vesmír pomalu rozpíná. Modré světlo obrazovky je pro ně majákem v bouři existenciální úzkosti.
Proti nim se v zákopech této války krčí Strážci absolutní tmy a ticha. Ti jsou schopni detekovat svítící diodu na nabíječce přes tři zavřené dveře. Pokud jim u hlavy něco hučí, mají pocit, že se pokoušejí usnout uprostřed startovací dráhy Letiště Václava Havla. A to nechtějte vědět, jaký trýznivý hluk umí vydávat takové obyčejné nástěnné ručičkové hodiny.
Pro tuto skupinu je představa, že by měli upadat do bezvědomí za zvuků kriminálky, kde právě někdo v pitevně rozřezává hrudní koš, naprosto zvrácená. Ale upřímně, úplně stejně zvrácená, i kdyby šlo o pořad o předoucích koťátkách, spinkajících v klubkách vlny pohádkové babičky. Jak může mít člověk hezké sny, když mu do ucha doléhá reklama na slevy v supermarketu? Všechno špatně. Všechno ideálně vytahat ze zásuvek.
Zatímco zastánci televize argumentují tím, že je „to“ uklidňuje, věda se na ně dívá trochu přes prsty. Podle dostupných dat se ukazuje, že sledování obrazovky před spaním nebo během něj narušuje produkci melatoninu, což je ten malý zázrak v mozku, který nám říká, že je čas vypnout. Studie naznačují, že až třetina dospělých občas používá televizi jako uspávací prostředek, ale kvalita takového spánku je v podstatě srovnatelná s tím, jako byste se pokoušeli odpočívat na rušné promenádě s klapkami na očích. Mozek totiž nespí, on jen pasivně konzumuje ten hluk.
Vtipné je sledovat ty kompromisy, ke kterým lidé v partnerském soužití dospívají. Existují domácnosti, kde se spí s jedním sluchátkem v uchu, nebo bizarní uspořádání, kdy televize běží s vypnutým zvukem a zapnutými titulky, což je pro usínajícího zhruba stejně efektivní jako číst si za jízdy na horské dráze. Někteří to řeší špunty do uší a hradbou z polštářů, aby na ně světlo nedopadalo přímo, pokud si tedy rovnou nepřetáhnou deku přes hlavu.
Pak jsou tu samozřejmě moderní vymoženosti jako například časovače vypnutí. Ta chvíle, kdy televize konečně zhasne a v místnosti nastane to hrobové, vakuové, jednostranně toužebné ticho, je pak pro jednoho vysvobozením a pro druhého signálem, aby se okamžitě probral a s panikou v hlase se zeptal, proč je to vypnuté, když se přece zrovna díval.
Nakonec je to možná jen o tom, co se snažíme přehlušit. Někdo se bojí vlastních myšlenek, které v tichu vyvstávají na povrch jako nevyžádaná pošta, a jiný zase potřebuje slyšet vlastní dech, aby měl jistotu, že ještě existuje. Ať už patříte do tábora „nech to běžet“ nebo „vypni to, než mě trefí šlak“, jedno je jisté. Dokud budeme sdílet postele, budou tyto noční vyjednávací maratony a hledání kompromisů pokračovat dál.
A připomínka na závěr? Neřešte, proč váš partner zrovna po podobné válce pustí do ucha na dobrou noc dokument o sériových vrazích. Určitě nehledá návod, kam schovat tělo někoho, kdo mu zakazuje usínat u telky. Schválně se po pár minutách podívejte pozorně. Se vší pravděpodobností se váš miláček nedostal se svou pozorností ani přes úvodní titulky.
Článek je z cyklu České války. V něm budeme řešit otázky, které nás rozdělují. Hlasujte v anketě a přidejte se ke svému táboru. Kde je pravda?
