Článek
Svoboda slova je pořád napsaná v ústavě. Jen už se s ní nepočítá v běžném provozu. Funguje spíš jako dekorace — hezká, důležitá, ale nikdo se jí raději moc nedotýká, aby se něco nerozbilo. Protože dnes není problém mluvit. Problém je přežít reakci.
Nikdo vás nezavře. Nikdo vám oficiálně nezakáže mluvit. Jen přijdete o reputaci, práci, kontakty nebo klid. A to často stačí. Společnost už nepotřebuje cenzora. Vyrobila si autocenzuru. Je levnější, efektivnější a lidé si ji hlídají sami.
Říct něco „špatně“ dnes neznamená říct něco nenávistného nebo nelegálního. Znamená to říct něco, co se zrovna nehodí. Co vybočuje z aktuální morální šablony. Co zní neobratně, neuhlazeně, nebo nedejbože klade otázky tam, kde se má souhlasit.
A pravidla se mění rychle. Tak rychle, že i lidé s dobrými úmysly nestíhají. To, co bylo před pár lety v pořádku, je dnes důkazem necitlivosti. Vysvětlení nepomáhá. Kontext nezajímá. Omluva se bere jako přiznání viny, ne jako snaha věci narovnat.
Cancel culture se často popisuje jako přehnaný pojem. Jako hysterická reakce těch, kteří „už nesmí říkat nic“. Jenže ten problém není v tom, že by lidé chtěli říkat všechno. Ten problém je v tom, že už raději neříkají nic.
Ve firmách, ve školách, na veřejnosti. Všude tam, kde existuje riziko, že někdo něco pochopí špatně, vytáhne z kontextu a pošle dál. Ne kvůli debatě, ale kvůli trestu. Protože trest je dnes společenská měna.
Stačí jedna věta, jeden starý příspěvek, jeden nevhodný vtip. Lavina se rozjede sama. Nikdo nečeká na vysvětlení. Nikdo nemá čas přemýšlet. Hlavní je správně se přidat. Správně se pohoršit. Správně odsoudit. Kdo mlčí, je podezřelý. Kdo váhá, je spoluviník.
Vzniká tím prostředí, které je na pohled morální, ale uvnitř hluboce zbabělé. Všichni vědí, že něco nefunguje, ale nikdo to neřekne. Protože cena za upřímnost je příliš vysoká. A benefit žádný.
Paradoxně nejvíc na svobodu slova tlačí lidé, kteří ji deklarativně podporují. Všichni souhlasí, že je důležitá — dokud se neozve názor, který naruší jejich vlastní jistoty. Pak se z dialogu stává problém a z problému morální selhání.
Nejde přitom o to, že by společnost neměla reagovat na skutečně nebezpečné nebo nenávistné projevy. Jde o to, že hranice se posouvá. A posouvá se tiše. Od ochrany slabších k trestání nepohodlných. Od diskuse k exemplárnímu ponížení.
Výsledkem není citlivější společnost. Výsledkem je společnost nervózní. Přepjatá. Plná lidí, kteří si myslí své, ale říkají něco jiného. A to je ideální živná půda pro frustraci, cynismus a radikalizaci.
Protože kdo má pocit, že v „normálním prostoru“ už mluvit nemůže, najde si jiný. Uzavřený. Hrubší. Radikálnější. Tam, kde se neměří každé slovo. A kde se odpovědnost ztrácí úplně.
Svoboda slova totiž není o tom, že všichni mluví slušně a správně. Je o tom, že můžou mluvit i neohrabaně, hloupě, nedokonale. A že mají šanci to vysvětlit, opravit, posunout. Bez okamžitého cejchu.
Společnost, která trestá chybu dřív než úmysl, si nepěstuje empatii. Pěstuje strach. A strach nikdy nevedl k lepší debatě. Jen k tichu.
A možná je největší ironie v tom, že se pořád tváříme, že svobodu slova máme. Jen jsme se shodli, že ji raději nebudeme používat. Pro jistotu.
