Článek
Od mládí jsem snila o bohatství, úspěchu a slávě. Chtěla jsem mít všechno, co si jen dokážu představit. Toužila jsem po dobrodružstvích, cestování a poznávání nových lidí. Chtěla jsem být obdivována, milována a respektována. Ale čím víc jsem se snažila dosáhnout těchto cílů, tím víc jsem se ztrácela ve stínech svých vlastních ambicí.
Místo štěstí jsem však nacházela vyčerpání, stres a osamění. Můj život se stal spletencem falešných přátelství, závisti a krátkodobých lásek, a já se ztratila v tomto labyrintu. V dobách dnešního chaosu, mnozí lidé se vzdávají svých snů ve prospěch bohatství, moci a luxusu, s nadějí, že naleznou absolutní štěstí. A já tehdy nebyla žádnou výjimkou.
V dnešní době, kdy mnozí upřednostňují hromadění bohatství, síly a luxusu ve snaze nalézt absolutní štěstí, se ptám, zda nejsem jen jednou z mnoha. Ale co je skutečně důležité? Často se při tomto zamyšlení dostaneme ke kořenům našich nejskrytějších tužeb, které nemohou být snadno dosaženy hromaděním majetku. Zajímavé je zjištění, že celá záhada spočívá v lidských vztazích, v lásce, soucitu, laskavosti a vzájemném respektu. A s neustálou touhou po penězích a povrchním štěstí riskujeme, že přijdeme o ty nejcennější hodnoty. Staneme se vězni vlastního bohatství, poháněni touhou po luxusních autech, značkovém oblečení a hromadění majetku.
Pocítila jsem to až tehdy, když jsem onemocněla. Probudila jsem se v nemocniční posteli, měla jsem hadičky v ruce a nad hlavou monitor. S napětím a obavami jsem čekala na výsledky testů, diagnózu a prognózu, cítíte strach – strach o svůj život. V té chvíli jsem neměla mnoho možností, jen pozorovat a přemítat. A v té chvíli ticha jsem si začala uvědomovat, jak se svět kolem změnil. Vstřícnost a laskavost ustupovaly chladnému a nespokojenému profesionálnímu přístupu. Byla jsem smutná, ale zároveň jsem si uvědomila, jak nenápadně mizí vlídnost a soucit ze světa kolem mě.
Domnívám se, že v okamžiku, kdy čelíme nemoci nebo stárnutí, začnou naše pravé touhy vystupovat do popředí a stávají se jasnějšími. To, co nám opravdu záleží, je, jak se k nám druzí lidé chovají. Chceme být vnímáni jako lidské bytosti, nikoli jako nemoc nebo problém. A stejně tak, jako nás těší myšlenka umřít v klidu, chceme také žít s vnitřním klidem, laskavostí a soucitem. V té chvíli jsem toužila jen po jednom. Aby se se mnou někdo normálně bavil. Aby se mě někdo zeptal, jak se mám. Aby mi někdo řekl, že je mi nablízku a pomůže mi. Aby mi někdo podal ruku. Aby mi někdo dal najevo, že mu na mně záleží.
Jenže nikdo takový tam nebyl. Všichni se chovali profesionálně, bez soucitu či pochopení. Nikdo se nezajímal o mě jako o člověka. Nikdo se nezajímal o to, co opravdu chci. Zajímali se o to, jak se mi daří, zda je to lepší, ale uvnitř mě to křičelo: „Co tím myslíš?“ Jsem sice v nemocnici, ale chci si normálně povídat. Protože potřebuji cítit přátelství, být vnímána jako člověk. To, po čem toužíme, je být respektováni jako lidské bytosti, ne jako nemoc. Apeluji na Vás ,nemluvte s nemocí, mluvte s člověkem. Stejně tak jako když někdo umírá , taky chce aby se o něj někdo staral s laskavostí a pečoval o něj. Pokud se uzdravím. skvělé, ale jednoho dne umřu a chci umřít dobře. To, co v životě doopravdy chceme, je najít vnitřní klid, laskavost a soucit. Můžete mít vše, co v životě chcete, pokud pochopíte, co doopravdy chcete. Spousta lidí ale zemře dřív, než zjistí, co v životě doopravdy chtěli.
Zrádná je hranice touhy a chtění, nemá konce, a ani touha po materiálním bohatství nezná hranic. Kvůli tomu nekonečnému usilování pracujeme tak tvrdě až do konce svých dnů. Věčné snažení nás stále pohání a přivádí nás k myšlence na to jediné, co si opravdu přejeme – mít klid a být spokojení. Klíčem k naší spokojenosti může být vnitřní klid, laskavost a plnění toho, co nás skutečně baví a nám dává smysl. Pomáhat druhým, přispívat k dobrým věcem a přinášet ostatním pocit štěstí – to je cesta která mi dává smysl.
Měla jsem štěstí a doufám, že mám ještě naději jít cestou k opravdového štěstí a naplnění. Věřím, že se mi podaří propustit se z vlastního vězení prostřednictvím vnitřního klidu, laskavosti a soucitu. Zjistila jsem, že věci, které mě opravdu zajímají, jsou jednoduché a zároveň neocenitelné. Proto neztrácejme smysl pro tyto hodnoty ve snaze dosáhnout trvalé spokojenosti. Věřím, že to bude dlouhá cesta a že si ji opravdu užiju do poslední chvíle. Dnes, kdybych měla možnost splnit si tři přání, asi bych řekla, že jsem vlastně spokojená s tím, co mám. A co vy? Co byste si přáli vy?
