Článek
Vše začalo tím, že jsem si přivedl na skoro statek mladou paní. Jak to tenkrát chodilo, brali jsme se mladí, jí 19 a mě 22 let. Byli jsme troufalí, chtěli jsme změnit svět, tedy ne svět, ale zkostnatělé pořádky pána a paní domu. Ten vítr, co jsme jim tam dělali, jim dobře nedělal.
Začali jsme likvidací plevele, kopřiv, které byly všude, s tím i rovnání pozemků. Moc jsme chtěli mít totiž vlastní zahrádku, ale ta byla hluboko pod vrstvou toho všeho. První nevůle starých přišla, když jsme museli omezit volný pohyb kurů hrabavých, ti do té doby mohli i do stavení, když se zapomnělo zavřít a svoje značkování nechali všude tam, kudy prošli.
První musel padnout starý ořech, který se nebezpečně nakláněl přes plot na náves a hrozilo, že jeho prasklý a vyhnilý kmen jednou padne a ani nedomýšlet, byla tam autobusová zastávka a na ní každé ráno desítky dětí jedoucích do školy. To jsme provedli za pomoci švagra s motorovou pilou v době, kdy staří byli v kostele. Tam bylo do té doby vše v pořádku, dokud to trochu fungovalo. Potom přišla na řadu, říkali tomu zahrádka o rozloze téměř 300m2. Kousek po kousku skopávat, prohazovat přes síto, nevhodné odvážet, zbytek rovnat. Narazili jsme i na hromady stavebního odpadu, které si tam majitelé uložili, když před léty bourali pec a černou kuchyni. Naše velké snažení, i přes to, že nám zabíralo hodně našeho volného času, trvalo téměř deset let. Ono být na vesnici nebylo tenkrát jen o tom, hrát si na zahrádce, jak říkal hospodář, bylo mnoho jiných povinností, o kterých se rozepíši příště, pokud bude zájem.
