Článek
Je mi 72 let, pamatuji dobu na vesnici, kdy v chalupě žily i čtyři generace. My, coby ještě děti, jsme byli v opatrovnictví těch nejstarších. Moje prababička, pamatuji ji od jejích 85 let, byla neobyčejně vitální osoba, celý den na nohách, starala se o vaření, základní poklizení domu a nás dva kluky. Předávala nám nařízení rodičů, co máme vykonat, až přijdeme ze školy. I my jsme museli být pro rodinu užiteční. Jinak to byl člověk vzácný, svou duší, neobyčejně hodný a pracovitý člověk. Velkou odměnou pro nás bylo, když si našla chvíli času a vyprávěla nám příběhy z domova, když ona byla mladá, jak se u nich žilo, jak otec, starosta obce měl problémy se zloději.
Celý den jsme bývali bez rodičů, ti měli práci na poli, kolem dobytka. Moc jsme je neviděli , jen večer, když se unavení vraceli.
Jen jsem chtěl připomenout, že v našem domě byl senior přirozenou součástí rodiny, on pomáhal, dokud mohl a nikdy nikoho nenapadlo, že potom, až nebude moci, bude někde živořit, vždy měl místo u stolu a jeho pomoci z dřívější doby si každý vážil. Sociální dávky nebyly a nikdo by je ani nepožadoval, byla by to urážka těm, co neumí vracet.
Byla hrozná bída, dnešní hlavně mladí si to neumí ani představit, ale lidi v rodině se měli rádi, drželi pohromadě. Zrovna tak sousedé, samý strýček, tetička i když ne pokrevní, ale spolehnutí na ně bylo, ani barák se zamykat nemusel. Krásná to byla doba, bez přetvařování, doba kdy každý víc dával než bral.
