Článek
Pamatuji již hezkou řádku Vánoc, od těch krásných, zasněžených, kdy pastejř chodil dům od domu , jeho příchod oznamovali štěkající psy a zdáli a pak blízka troubení. Nebylo jednou, aby vše nebylo dekorováno hromadami sněhu. Pastýř-ponocný přišel, obyčejně člověk ze vsi, zatroubil, povinšoval krásné, spokojené svátky všem a s vytrubováním po obdržení nějaké výslužky odcházel. O pár let později už ten člověk odmítl chodit, protože po pár chalupách se nemohl udržet na nohouch, začala totiž doba, alkohol je radost. Tak jsme si zrušili jednu hezkou tradici.
Nic proti dobrému najedení nemám, i když v době, kdy je vždy všeho dost, to tak trochu ztrácí smysl a kouzlo, co se však děje dnes? Již čtrnáct dnů před těmi svátky klidu a pokoje se fronty v supermarketech začínají prodlužovat a těsně před zavíracím dnem do té jámy lvové mohou jen statní jedinci. Vždy si říkám, o kolik toho mohou sníst víc než o normálním víkendu, co s těmi plnými košíky asi doma dělají?
Skromnost, dík za i málo, co jsme kdysi mohli mít, nám dnes chybí. Docpeme dětem dětské pokoje k prasknutí, sobě koupíme patnáctý, ten nejvíc vhodný svetr a hlavně, pod stromečkem jsme za to všichni vděční. Děti ve chvíli nejsou vidět v hromadě roztrhaného papíru, vše jde od dětátka v nejlepším případě do jednoho koutu a zítra je to starou věcí, co zabírá místo. Skromnost patřila dřív k Vánocům a ne jen u dětí.
Dnes mohu jen vzpomínat na ty naše kouzelné ,spokojené , České Vánoce, kdy lidem stačilo jen tak málo, mít se rádi.
