Článek
Než se kousek od něj objevilo uhlí, byl Aberfan v jižním Walesu až do poloviny 19. století jen osadou s pár chalupami, kde bydleli ovčáci. Nic jiné, než tu pást zvířata se totiž široko daleko v hornaté, šťavnatě zelené krajině nedalo. Ale pak i sem dorazili inženýři, kteří hledali nové zdroje uhlí pro moderní továrny, parní lokomotivy i zámořské parníky, na kterých Anglie vystavěla mimo jiné svůj pohodlný viktoriánský život.
Pod zdejší horou Merthyr objevili slibné ložisko, což vedlo k otevření nového uhelného dolu doslova pár kroků za stávající osadou. Psal se rok 1869 a díky tomu se sem nově přistěhovala řada rodin. Někdo se po čase zase posunul dál, ale dost z příchozích tu zapustilo kořeny. Muži po generace pracovali ve zdejším dole Merthyr Vale, ženy se snažily udržet v neustálém prachu čistou domácnost, vychovávat děti a spokojeně žít, aniž by si připouštěly, že se jejich otcové, bratři, manžele nebo synové také jednoho dne kvůli závalu nemusí vrátit domů.
S vytěženou hlušinou z dolu si nikdo moc hlavu nelámal, prostě se vršila v haldách kolem dolu. Než uběhlo sto let, bylo takových hald celkem 7. Ta poslední, založená v roce 1958, se tyčila do výšky bezmála 35 metrů jen kousek od okraje vsi a už v roce 1963 odborníci upozorňovali, že by mohla být potenciálně nebezpečná.
„Halda je tak nestabilní, že se obávám, že v zimě ani v období silného deště nevydrží na svém místě,“ stálo černé na bílém ve zprávě ze šetření. Vedení státní korporace National Coal Board (NCB), které důl patřil, přesto nic v rámci prevence neudělalo, ani když došlo k několika lokálním sesuvům během let 1964 a 1965. Ignorovalo i petici dvou matek, které poukazovaly na blízkost nejnovější hlady k místní škole Pantglas Junior School. Navštěvovaly ji nejmladší děti od 5 do 10 let.
Zavalená škola obklopená záchranáři
Říjen 1966 byl mimořádně deštivý i na zdejší poměry a všechno už bylo přesycené vodou. Také v pátek 21. října, poslední den před podzimními prázdninami, musely mít děti cestou do školy pršipláště a holínky, aby během těch pár desítek metrů nebyly celé promočené. Navíc byla všude kolem hustá mlha.
Krátce po začátku vyučovací hodiny se ozval hluk. Někdo si myslel, že je to letadlo, další, že začala bouřka. Ale pravda byla mnohem hroznější - halda č. 7 se dala vinou spodní vody do rychlého pohybu a během pár minut prorazila cca 10 metrová „vlna“ vodovodní potrubí. Vzniklé bahno zavalilo nejen školu, ale i sousední domy. Uvěznilo v nich na dvě stovky lidí, z nichž většina byla právě v budově školy.
Během pár minut se všichni obyvatelé seběhli kolem sesuvu a rychle začali odstraňovat hlušinu proměněnou na mazlavé bahno. Holýma rukama i pomocí lopat a krompáčů se snažili dostat do trosek tříd, pod kterými slyšeli pláč a volání. Po necelých dvou hodinách vyprostili posledního z přeživších, osmiletého blonďáčka Jeffa Edwardse, na kterého záchranáře upozornila jeho světlá čupřina vykukující ze závalu.
Ze sourozenců Madgwickových přežila jako zázrakem jen Gaynor. Do konce života byla přesvědčená, že držela během dlouhých minut pod závalem svého mrtvého bratra za ruku.
Pod tunami bahna zůstala celá školní budova i některé okolní domy, vlevo v pozadí další z hald
Pak už mezi pomocníky putovala jen nosítka zakrytá dekami, pod nimiž byla tělíčka obětí. Nejmladší byly 3 měsíce, nejstarší přes 80 let. Kromě žáků a jejich učitelů či kuchařky, která svým tělem ochránila hned 5 žáků, mezi ně patřili i obyvatelé dalších 18 zavalených domů. Všichni byli dopraveni do místní kaple, kde probíhala složitá a srdceryvná identifikace. Většinou se jí museli zhostit otcové, kteří mezi řadami těl procházeli i několikrát, než si byli na 100% jistí, že skutečně našli svého syna či dceru.
Během pár hodin dorazili na místo ministři a také premiér, druhý den navštívil Aberfan i královnin manžel princ Philip, aby na místě podpořil záchranáře. Sama Alžběta II. se dokázala postavit tváří v tvář aberfanským matkám až po týdnu a do konce života litovala, že do vsi nepřijela hned. Jak později přiznala, nedokázala si přestavit, jak by se jim - coby matka šestiletého Andrewa a teprve dvouletého Edwarda - mohla po takové tragédii podívat do očí.
Královnu Alžbětu viditelně dojalo, když dostala kytičku se vzkazem „od zbylých aberfanských dětí“.
I týden poté, kdy nejhorší už bylo uklizeno a oběti provizorně pohřbeny, byla ve vsi taková atmosféra zmaru, že to na Alžbětu II. plně dolehlo, byť díky Philipovi a zpravodajství věděla, co ji čeká. Na své jindy distingované chování úplně zapomněla a soucitně mluvila s pozůstalými.
Nejen v samotné Británii, ale v celém světě se zvedla obrovská vlna solidarity, která vynesla 1,75 miliónu liber. Během pár dnů byla navíc ustavena vyšetřující komise, která rok po tragédii označila jednoznačného viníka - korporaci National Coal Board. Vinou jejího zanedbání bezpečnostních opatření při skladování vytěženého materiálu v nedostatečné vzdálenosti od lidských obydlí přišlo o život 144 obyvatel Aberfanu, z toho 116 dětí především mladšího školního věku. Byly mezi nimi i potomci matek - iniciátorek petice za přesun haldy dál od školy.
Přesto společnost NCB odmítla svou vinu a dokonce se ani nepodílela na odstranění všech stop katastrofy vyčísleném na 150.000 liber, které byly uhrazeny ze solidární sbírky. Částku vrátila Aberfanu až v roce 1997 welšská vláda po další z návštěv panovnice, která se sem několikrát vracela na výročí tragédie. Přijela sem i na otevření nové školy a některé z matek s ní byly v písemném styku, aby ji informovaly, jak se v Aberfanu po katastrofě dál žije a jak se daří přeživším dětem. Naposledy se do welšské vesnice vydala v roce 2012.
Pohřebiště obětí aberfanské tragédie na zdejším hřbitově
Dodatečně se prokázalo, že ještě před tragédií se objevilo hned několik varování, které vedení společnosti NCB ignorovalo. Jedno zmiňovalo i fakt, že pod místem, kde byla hlušina na haldě č. 7 ukládána, je pramen vody, který při přeplnění může vést ke jejímu zhroucení, což se také následně stalo.
Místo toho NCB stěžovatelům vyhrožovalo, že celý důl zavře a všichni přijdou o práci. K sanaci hald byla využita část sbírky, kterou měli dostat pozůstalí. K nim se nakonec dostal jen její menší díl. Původně mělo jít o pouhých 50 liber, po protestech byla částka zvýšena na 500 liber za každou oběť.
Až po tragédii došlo ke zpřísnění zákonů o nakládání s hlušinou ve všech britských dolech, což pravděpodobně předešlo dalším katastrofám. Důl se využíval až do roku 1989, kdy byl v rámci programu na útlum těžby uzavřen. Za aberfanské neštěstí nebyl nikdy nikdo oficiálně potrestán.
Škola v Aberfanu byla postavena znovu na jiném místě. Základy té původní se staly po citlivé úpravě zahradou vzpomínek.
Život v Aberfanu byl na desítky let ochromený a řada rodičů, kteří tu přišli o své děti, raději místo opustila. Jen v roce po tragédii se počet úmrtí ve vsi zvedl 7×, řada dospělých i dětí trpěla psychickými problémy, které jsou dnes známy jako posttraumatická stresová porucha. I na základě zkušeností z Aberfanu začal vznikat program psychické podpory pozůstalých, aby se dokázali se svou ztrátou vyrovnat.
Přesto se sem pamětníci pravidelně vrací, aby vzpomínali na své kamarády. Výjimkou nebude ani 21. říjen letošního roku, kdy od celé tragédie uplyne rovných 60 let.
Pro další informace:
