Článek
Od založení města se se pohřbívalo na více než desítce míst přímo v centru. Jako první se nabízejí lokality při stávajících nebo zrušených kostelech. Ostatně, kostnice u sv. Jakuba je důkazem, že ve středověku bylo celé okolí jedním z největších hřbitovů, kde ale nebožtíci museli vždy po deseti letech přepustit své místo dalším.
Jejich kosti se pak pietně ukládaly do osária neboli kostnice. Během fungování hřbitova od 13. století až po zákaz Josefa II. k pohřbívání uvnitř městských hradeb (1784) se tak „sešlo“ na jednom místě víc než 50.000 lidských pozůstatků, kterou jsou dnes k vidění v druhé největší evropské kostnici.
Kromě okolí kostelů a klášterů v městě i na Starém Brně, mj. v prostorách dnešní nemocnice u sv. Anny či u Milosrdných bratří, se ale můžete nevědomky „projít“ místem posledního odpočinku, i když si jdete do Velkého Špalíčku u Zelného trhu koupit třeba nový svetr.
V místě dnešní prodejny oblečení na rohu Mečové a Starobrněnské ulice byly při archeologickém průzkumu kromě jiných nalezeny i ostatky cca 15 leté dívky, která tu byla ve středověku pohřbena skrčená na levém boku se svázanýma rukama. Její tělo bylo navíc překryté prknem, což odborníky vedlo k názoru, že se mohlo jednat o středověkou teenagerku podezíranou z vampirismu.
Přes další bývalé hroby jezdí v Brně vlaky. V místě dnešního Hlavního nádraží, na dohled od zbořené Židovské brány, totiž byl až do poloviny 15. století židovský hřbitov, který ale vzal za své po vyhnání komunity z města příkazem krále Ladislava Pohrobka (1454). Naopak nový židovský hřbitov v Židenicích přestál bez úhony i 2. světovou válku a dodnes se na něm pohřbívá.
Vchod na Nový městský hřbitov z Antonínské ulice v roce 1898
Nařízení císaře Josefa II. o nutnosti pohřbívat mimo městské opevnění zvládlo Brno uvést do praxe poměrně rychle. Pro Nový městský hřbitov vybralo lokalitu na severním okraji, která jej přišla na 3.870 zlatých a 52 krejcarů. 3,5 hektarový pozemek měl sloužit pro pět farností a poprvé se na něm pohřbívalo už 20. prosince 1785. K místu navíc vedla zbrusu nová cesta pojmenovaná Hřbitovní (dnes Kounicova).
O jedenáct let později byla na okraji hřbitova vybudována na základě nařízení z Vídně i márnice, kde měl každý nebožtík strávit 2 dny, než bude definitivně uložen do země. Dotyčný musel mít k rukám přivázaný provázek, který vedl ke zvonku v pokoji hrobníka. Pokud by byl mrtvý jen zdánlivě a podařilo by se mu přivolat k sobě tímto jednoduchým alarmem pomoc, mělo to zabránit předčasnému pohřbu. Zda zvonek někdy zazvonil se ale v pramenech neuvádí.
Od roku 1805 byly veškeré finanční záležitosti hřbitova svěřeny nově zřízenému náboženskému fondu, který se měl starat o správu i další rozšiřování prostor. Souviselo to s rapidním nárůstem obyvatel Brna, a to jak katolického, tak nově i evangelického vyznání (mj. se k němu hlásila řada německých přistěhovalců, kteří v moravské metropoli pomáhali rozjet textilní výrobu).
V roce 1815 už byl Nový brněnský hřbitov největší na Moravě a o devět let později se pro přehlednost začala jednotlivá hrobová místa číslovat. Do té doby se hroby umísťovaly náhodně dle přání majitelů, poté byl celý prostor přehledně rozdělen do 10 polí s tím, že uprostřed musela být zachována 3,8 m široká hlavní cesta lemovaná topoly.
Aby nedocházelo k návalům truchlících a poškozování okolních náhrobků v tlačenici, vydala správa hřbitova po dohodě s městskou radou nařízení, kdy hromadné rozloučení s nebožtíky má probíhat v kostelích a samotnému ukládání do hrobu měli být přítomni jen nejbližší příbuzní.
Vzhledem k tomu, že začátkem 30. letech 19. století bylo průměrně pohřbíváno 550 zemřelých za rok, vyvstala další potřeba rozšíření hřbitova, a to na dvojnásobek. Zrealizovat se vše podařilo až v roce 1835, kdy byly nové opěrné zdi zpevněny materiálem ze špilberského kamenolomu. Spolu s tím byl instalován i první dřevěný kříž s postavou Ježíše namalovanou na plechu. Během let došlo k několikeré výměně za stabilnější litinové kříže z blanenských železáren.
Původní hřbitov připomíná v Tyršově sadu litinový kříž
Pro jednotný styl hřbitova se přistoupilo k osazování ploch květinami, zejména růžemi a oblíbenými trvalkami, nezapomínalo se ani na stín, který měly zajistit akáty a topoly. Jenže tady narazilo umístění hřbitova na poměrně značnou vzdálenost ke zdrojům vody a řada výsadeb po čase uschla.
O novou podobu hřbitova se měl postarat odborný zahradník z nedalekého parku Lužánky Antonín Šebánek, který místo topolů zvolil odolnější platany a zaměřil se také na vizuální propojení starších a novějších částí hřbitova. Nakonec se o něj staral až do roku 1870, a to k všeobecné spokojenosti.
Velký nápor zažil hřbitov během roku 1866, kdy tu nejdřív bylo pochováno 98 důstojníků a vojáků pruské armády, které záhy následovaly desítky obětí epidemie cholery.
V té době už bylo zástupcům města jasné, že stojí před úkolem, kam umístit nový hřbitov, který by vyhovoval rozšiřujícímu se městu. Nemalou roli v tom sehrála i možnost využití lukrativních parcel stávajícího hřbitova, ležícího po odstranění městských hradeb nedaleko centra, pro novou výstavbu.
V roce 1871 proto přichází zákaz dalšího pohřbívání do nejstarší části hřbitova (okolí dnešní ulice Antonínská). Pozůstalí byli vyzváni, aby - v případě zájmu - nechali přenést náhrobky i jejich obsah na nově zřízený Ústřední hřbitov otevřený u Vídeňské ulice (1883). Postupně se zákaz nových pohřbů rozšířil na všechny části, poslední uložení do hrobu proběhlo 3.11.1883.
Někdejší hřbitov dnes v Tyršově sadu pamatují už jen nejvzrostlejší stromy
Trvalo ale bezmála 20 let, než se podařilo definitivně hřbitov sanovat a uzavřít. O jeho údržbu se v té době staraly dozorkyně, kterým byla vyhrazena roční mzda ve výši 700 Kč. K jejich povinnostem patřilo i sečení trávy nebo dohled nad odstraňováním opuštěných hrobů, včetně prodeje litinových křížů či kamenných náhrobků.
Jedním z pravidelných kupců kvalitních kamenů byla v té době i matka pozdějšího světoznámého architekta Adolfa Loose, která po manželově smrti vedla jedno z brněnských kamenictví.
Po roce 1906, kdy už byl téměř celý hřbitov sanován, se svedl tuhý boj o jeho další využití. Jako jedna z prvních tu vyrostla budova biskupského alumnátu (kněžský vzdělávací seminář určený studentům bez vlastních prostředků), část byla vyhrazena pro park nazvaný Tyršův sad (1907) a počítalo se i se založením městské botanické zahrady.
V ní se později Brňané mohli zblízka seznámit s 2.100 rostlinami označenými informačními štítky, nechybělo ani velkorysé alpinium, jezírko s vodními rostlinami, malý skleník a dokonce i zookoutek. Ale došlo i na další zástavbu, kdy vyrostla vyšší zemská reálka, sokolský stadión a Husův sbor.
Trvalkový záhon pro nevidomé
Velkou ránu pro městskou botanickou zahradu představoval konec 2. světové války, kdy sem dopadlo několik bomb, ale také se tu sváděly tvrdé boje mezi ustupujícím wehrmachtem a Rudou armádou doslova o každý centimetr půdy. Proto musel celý prostor projít úpravou do podoby parku propojujícího Kounicovu s Botanickou ulicí.
Dalšími úpravami prošel Tyršův sad v 90. letech minulého století, kdy přibyl dětský koutek či expozice menších zvířat, ale novinky přinesl i začátek 21. století. Autoři úprav při nich pamatovali i na nevidomé, pro které do parku instalovali trvalkový záhon (2004). Zrakově postižení se u něj pravidelně účastní soutěží v poznávání rostlin pomocí hmatu a čichu.
Ačkoliv vyčištění prostor někdejšího městského hřbitova proběhlo před více než sto lety, pořád se stává, že při terénních úpravách (mj. při stavbě podzemních garáží u rektorátu Vysokého učení technického na Antonínské ulici) dělníky překvapí nálezy drobnějších kosterních pozůstatků, medailonků či růženců. Jejich pietnímu uložení slouží zvlášť k tomu vyhrazené hromadné hroby na Ústředním brněnském hřbitově.
Pro další informace:
P. Holub a kol. - Brněnské středověké a raně novověké hřbitovy z pohledu archeologie, Brno v minulosti a dnes, Archiv města Brna 2006
D. Černoušková, M. Menšíková - Tyršův sad, jeho minulost a současnost, Brno v minulosti a dnes, Archiv města Brna 2002
