Článek
Přitom se do historie zámku zapsali mimo jiné tím, že tu začali s velkorysou přestavbou a jako první tu založili tradici zámeckého divadla, které sem dnes jezdí obdivovat odborníci i turisté z celého světa.
Jednalo se o štýrské Eggenbergy, kteří to sem ze svého domovského Gratzu neboli Štýrského Hradce měli poměrně z ruky. Konkrétně 300 kilometrů, což v roce 1622, kdy Jan Oldřich získal Krumlov coby náhradu za obrovský dluh, který u něj arcivévoda Ferdinand Štýrský měl, představovalo několikadenní putování přes Alpy, včetně několika noclehů.
Když se pak z arcivévody stal císař Ferdinand II., rozhodl se svého osobního finančníka odškodnit skutečně královsky. Nešlo ani tak o rozlehlé pozemky na druhé straně habsburské říše, jako spíš o to, po čem Eggenbergové toužili od časů, kdy se přehoupli z kategorie šikovných kupců a výběrčích daní do vyššího stavu. Totiž o knížecí titul a s ním spojené exkluzivní postavení mezi šlechtickými rody v celé říši.
Součástí velkého rodového znaku Eggenbergů je i pole se 4 růžemi symbolizující českokrumlovské panství a dole přivěšený řád zlatého rouna
Původně měšťanský rod ze štýrského městečka Ehrenhausen se uměl nejen ohánět v obchodech, ale také se výhodně ženit. Už Oldřich, který se přestěhoval začátkem 15. století přímo do Štýrského Hradce, se dostal díky sňatku s Barborou, dcerou zdejšího zemského výběrčího daní, rovnou do měšťanského konsorcia, které mělo od panovníka udělené právo směňovat mince. Oldřichovi a Barboře se narodilo celkem 16 dětí a jejich nejstarší syn se už podepisoval jako Johann Eggenberg.
Skutečný majstrštyk se podařil jeho vnukovi Kryštofovi, který se oženil s bohatou trojnásobnou vdovou Helenou a zakoupili spolu panství Ehrenhausen. Mimochodem, po Kryštofovi se Helena stihla provdat ještě popáté.
Byli to jejich synové, kteří se vyznamenali při úspěšném obléhání uherského Rábu drženého Turky. Právě za to jim císař Rudolf II. udělil povýšení na svobodné pány čili je povýšil z „obyčejných“ měšťanů do šlechtického stavu.
I přesto, že si konečně mohli ke jménu připojit „von“, neztratili nic ze svého finančního umění. Dokonce si počínali tak šikovně, že to pro nezasvěcené mohlo vypadat, jako když se jim peníze množí přímo pod rukama. Svým způsobem to tak i bylo, nově totiž zastávali funkci zemských výběrčí daní a zároveň získali právo ražby mincí. Když se k tomu přidal ve správný moment přestup z evangelické církve do náručí katolického Říma, nic už nestálo rodu v rozletu.
Někteří z členů knížecího rodu Eggenbergů
Pravda, menší komplikací se ukázalo rozdělení rodu na dvě větve - štýrskohradeckou a augšpurskou, která se týkala - jak jinak - peněz. Jablkem sváru byla výnosná špitální nadace v Grazu, ale po jejím prodeji se naštěstí podařilo rozkol mezi příbuznými zažehnat.
Eggenbergové se raději než válčení věnovali diplomacii. Často byli posíláni jako císařští vyslanci po celé Evropě. Jednou vedli poselstvo k papeži, příště doprovázeli ze Španělska do Vídně budoucí císařovu nevěstu. Své syny ve věku dnešních teenagerů posílali na „kavalírské cesty“, kde si mladí mužové vypilovali znalost bontonu i jazyků a navíc navazovali cenná přátelství napříč celou Evropou - od Portugalska a Nizozemí, přes Anglii až po německé země a dnešní Itálii. Kontakty se jim pak často hodily při budoucí kariéře u dvora.
Na začátku 20 let 17. století to vypadalo, že Eggenbergům rozdává štěstěna plnými hrstmi, byť v Evropě právě začal konflikt, který dnes známe jako 30letou válku. Tehdy se vládnoucí vévoda Jan Antonín rozhodl přesunout svou rodinu z městského paláce ve Štýrském Hradci do pevnosti nedaleko města, kterou plánoval přebudovat na moderní barokní zámek Eggenberg - „malé privátní universum uprostřed velkého světa“.
Zámek Eggenberg
Téměř zároveň s tím přicházejí Eggenbergové i do Českého Krumlova (1622), který v té době vnímají především jako pomyslnou bránu mezi nejproslulejší říšské rody. Neměli to jednoduché, tradiční „stará šlechta“ s rodokmeny přes několik staletí se na ně coby nedávné povýšence dívaly skrz prsty. Obměkčilo ji až udělení nejvyššího vyznamenání „Řádu zlatého rouna“, což Eggenbergy doslova katapultovalo mezi nejmocnější z urozených.
Jenže právě v té době jako kdyby se míra štěstí definitivně vyčerpala. Nákladná přestavba zámku ve Štýrsku začala ve velkém polykat všechny jejich příjmy a během pár let dlužili, kam se jen podívali. Nepomáhala ani lukrativní těžba dřeva v bohatých lesích na krumlovském panství.
Centrální sál zámku Eggenberg dodnes udivuje svou nákladnou výzdobou, stejně jako další přilehlé komnaty
Když v roce 1713 zemřel v 69 letech vévoda Jan Seyfried z Eggenbergu, měli sice pozůstalí vrásky na čele, jak umořit všechny pohledávky, ale jinak si nedělali vážné starosti o budoucnost. Na otcovo místo nastoupil v té době už čtyřiačtyřicetiletý Jan Antonín II., který se po dvou dcerách konečně dočkal vytouženého syna a dědice.
Jenže osud si tady nepěkně zahrál a už o tři roky později se na věčnost vydal nový vévoda stižený mrtvicí. Z mužských potomků tak zbyl poslední, teprve třináctiletý Jan Kristián. A v jeho případě už zasáhl osud plnou silou.
Mladík pouhých 13 měsíců po smrti svého otce náhle onemocněl a lékaři určili, že se pravděpodobně jedná o zánět slepého střeva. Dnes v celku banální záležitost, která se řeší operací, ovšem tehdy skončila smrtí mladičkého vévody. A tak během pouhých čtyř let vymřel mocný vévodský rod „po meči“.
Krumlovské panství, stejně jako další české majetky přešly na jeho tetu Marii Ernestinu/Arnoštku z Eggenbergu, která se tak stala jedinou krumlovskou vévodkyní vládnoucí samostatně, bez manžela. Po její smrti pak zdědili majetek spříznění Schwarzenbergové, kteří si jej podrželi až do vydání zákona Lex Schwarzenberg v roce 1947.
Pro další informace:
Anna Kubíková: Eggenbergové - z bankéřské lavice na knížecí stolec, nakladatelství Lidové noviny, 2016
Schloss Eggenberg: Amblition und Illusion, výstava ke 400 letům od zahájení přestavby zámku do dnešní podoby, Gratz
