Článek
Na rovinu, vidět čtyři chlapy, jak experimentují s „hladinkou“ alkoholu v krvi, mne i přes nesporné kvality filmu, který v roce 2020 získal jak Oscara pro cizojazyčný snímek, tak i cenu pro nejlepší počin evropské kinematografie, prostě nelákalo. A nepřesvědčil mne ani obvykle skvělý Mads Mikkelsen, asi nejzajímavější dánský herec posledních desetiletí.
Úplně jiná situace ale v životě i na plátně nastává, pustí-li se do ověřování teorie norského psychologa Finna Skårderuda o přirozené absenci alkoholu v lidském těle po narození, čtyři učitelky z Mikulova. Vědec totiž tvrdil, že člověk by si vlastně měl udržovat stabilních půl promile v krvi, aby byl milý, společenský, výkonný a šťastný.
Všechno výše jmenované momentálně chybí profesorce dějepisu Martině (Hana Vágnerová), která má za sebou den blbec. Budoucí maturanti a jejich rodiče jsou s ní nespokojení, manžel - primář téměř nekomunikuje a jen se míjejí ve dveřích, a na kamarádčinu oslavu jede autem, takže si místo báječných bublinek rovnou objednává minerálku.
Jenže pak ji nakažlivá radost kolegyň-kamarádek vyprovokuje, aby si i ona „zavdala“ a svět se najednou stává mnohem přátelštějším místem. Proto se ženy navzájem přesvědčí, že ony přece nebudou při ověřování Skårderudovy teorie bohapustě nasávat, ale jen vědecky experimentovat .
Postupně, jak stoupají cifry na alkoholmetru, se i jejich životy mění zdánlivě k lepšímu, což by mohlo zavdat k dojmu, že producent a režisér Rudolf Biermann si od společensky závažných témat, které řešil ve snímcích Sviňa a Válka policajtů, tentokrát odskočil k lehčí letní komedii.
Ale nenechte se mýlit, jak se experiment rozšiřuje, nastává v divákovi neodbytný pocit, že tohle přece nemůže skončit dobře. Martinin rozbitý nos při improvizovaném tanečním vystoupení ve sborovně je jen začátkem katastrof, které vrcholí tichou tragédií nejstarší z přítelkyň.
Za svou roli Vlasty aspiruje Zuzana Bydžovská minimálně na Českého lva. Její outsiderka, která má už leccos odpito a žije vlastně jen pro svého psa, kamarádky a dívčí fotbalový tým, na milimetr přesně balancuje mezi karikaturou obstarožní kantorky, které v životě ujelo mnoho vlaků, a alkoholičky, jakou by u svých dětí asi nerad viděl kterýkoliv rodič.
Když pak začnou znít v i jinak vyváženém hudebním podkresu první tóny „Listu do vetra“ přezpívaného z originálního podání Milana Lasici do neméně působivé verze Zuzany Kronerové a Adyho Hajdu, je jasné, že tahle dějová linka má jen jediné možné vyústění.
Je poměrně škoda, že k dalším dvěma kamarádkám v podání Judity Pecháček a čím dál zajímavější Alžběty Zey Ferencové, byl scénář už o poznání skoupější a jejich postavy jsou spíš načrtnuty, ale v opačném případě by finální střih nemohl mít střízlivých 119 minut.
Co bych naopak zcela oželela, tím je silně kontroverzní scéna, kdy učitelka vystresovanému maturantovi-premiantovi sama přilije do láhve s vodou ze své placatky, aby mu pomohla uklidnit se. Nevím, zda je stejná situace v originálním Chlastu, ale přesně tohle bychom si v národě, který „chlastá“ první světovou ligu a neustále řeší popíjení mladistvých, vážně měli odpustit.
Na druhou stranu sestřih světových politiků-pijanů, kam se oproti předloze „propracovala“ i legendární „korunovační viróza“ bývalého prezidenta Miloše Zemana, stál za připomenutí, že vůči opici není nikdo imunní. Holt jen u disponovaných osob je na ni mnohem víc vidět.
Za sebe hodnotím Pod parou jako úspěšný remake, který jen bezduše neopisoval od předlohy, ale nasvítil - stejně jako nedávno uvedený Zápisník alkoholičky - jak moc společnost rozlišuje, pije-li muž nebo žena.
P.S. A jedna sice nevyžádaná, ale prověřená rada na závěr. Když už si nějaký ten alkohol dáte, mějte po ruce velkou sklenici vody, abyste jej mohli v těle pořádně rozředit. Hlava i tělo vám za to druhý den svorně poděkují.
Pro další informace:
