Článek
Před rokem by si možná asi většina z vás klepala na čelo, ale konflikt „za humny“ změnil mnohé - včetně vnímání pojmů jako branná bezpečnost. Přiznám se, že mne to, jak jsme připravení na situace, kdy se „něco děje“, napadlo už několikrát ještě před ruským vpádem na Ukrajinu. Naposledy při řádění tornáda na Moravě, které jsme měli prostřednictvím kamarádčiných rodičů bydlících v zasažené oblasti takřka z první ruky.
Kolik se toho dnes děti učí o první pomoci (ano, sem tam se něco v učebnicích z teorie najde)? A co o tom, jak a kde získat základní potraviny, kdyby přestaly prodávat obchody, jak se chovat v přírodě, když tam třeba musíte nedobrovolně strávit noc, jak fungovat při blackoutu… Těch otázek je ještě celá řada.
Chápu, že se ozvou rodiče i učitelé, kterým se zdá, že i tak je toho v osnovách moc a spíš by se mělo škrtat než přidávat. Na druhou stranu, kdo čekal, že jen za posledních pár let, kdy jsme zažili povodně, vichřice, pandemii a teď i válku /byť naštěstí zatím zprostředkovaně/, budeme z paměti lovit základní informace, jak se při čem chovat a hledat si na mapách - snad jen „pro strýčka Příhodu“, kde jsou v našem okolí třeba protiatomové bunkry?
O to víc se mi líbí, že se sem tam vynoří jako vlaštovka třeba příměstský tábor, který učí děti jak a čím improvizovaně ošetřit zranění, jak se chovat při volání na záchranku a kdy reagovat tam, kde dospělí buď nejsou, nebo nemají odvahu. Jen v záplavě jiných aktivit je docela těžké se k nim dostat. Na druhou stranu jsem si ověřila, že jednou získaná informace podložená třeba exkurzí na RZ pracovišti se zpravidla z dětské hlavy nevykouří tak rychle jako vyjmenovaná slova nebo to, kde leží jaký poloostrov.
Snad by vážně stálo za úvahu vrátit do škol alespoň základní připravenost, aby ten, kdo bude připravený, nebyl zaskočený nenadálými situacemi …
