Článek
Bylo to po týdnech napětí konečně znamení, že se fronta dostala až k Bratislavě, která se měla stát na osobní rozkaz Adolfa Hitlera vzdorující pevností, neboli „festungem“. Pro město na Dunaji to znamenalo, že se začaly už v předstihu budovat tři řady valů proti tankům, kam kromě vojáků a vězňů byli pod příslibem výdělku lákáni i obyvatelé města na brigády.
Zvlášť byla nabídka zaměřena na studenty místních škol, kteří - na rozdíl od svých českých vrstevníků - unikli totálnímu nasazení. Z jižní strany se počítalo také s využitím bývalých československých opevnění ze 30. let. Vznikala jednotlivá kulometná hnízda na strategických bodech, mj. na Kolibě nebo na Bratislavském hradě.
Bratislava měla za sebou už několik bombardování západními spojenci, která ale zdaleka nenadělala tolik škody, jako třeba v Praze, Plzni nebo v Brně. Proto výzvy vlády k evakuaci vyslyšeli nejdřív převážně uprchlíci z Východního Pruska.
Jak se ale do Bratislavy dostávaly zprávy z dobyté Budapešti, která padla už v únoru a kde zůstaly tisíce mrtvých, začali být i její obyvatelé neklidní. Řada z nich zamířila do okolních obcí k příbuzným, nebo se na vlastní pěst vydala ke známým do Čech.
Vláda a prezident Tiso odešli na přelomu března a dubna nejprve do Holíče, později do Rakouska. Prezident se ukrýval v Bavorsku, kde byl dopaden a vrácen na Slovensko. Později s ním coby válečným zločincem proběhl soud, který nad ním vyřkl rozsudek smrti vykonaný v dubnu 1947.
Mezitím se Bratislava už dostávala do sevření ze dvou stran. Od severu se k ní rychlostí 15 - 20 km za den blížil 2. ukrajinský front Rudé armády, vedený maršálem Rodionem Malinovským, kdežto po Dunaji připlouvala od Budapešti sovětská Dunajská flotila vybavená dělovými čluny BKA 1124 a 1125, kterým se přezdívalo „Stalinovy plovoucí tanky“.
25 metrů dlouhé čluny s ponorem pouhých 50 cm měly za sebou v té době už cestu dlouhou víc než 1800 km - od ústí Černého moře. Na svých palubách měly čluny i obávané raketomety „kaťuše“.
Po zkušenosti z Budapešti před nimi pluly minolovky, protože řeka byla silně zaminovaná. Po břehu postupovaly podpůrné oddíly se samohybnými houfnicemi, které se snažily krýt čluny střelbou. Naneštěstí se do ní dostaly i obě minolovky a potopily se.
Proti Rudé armádě bylo nasazeno na 10.000 německých vojáků, kteří bránili Staré město, kdežto protilehlou Petržalku, která už patřila jako samostatná obec k Říši, měly na starosti maďarské jednotky.
Němečtí obránci se na poslední chvíli rozhodli vyhodit do vzduchu Starý most, který představoval jediné spolehlivé propojení obou břehů v hlavním městě. Naštěstí se jim nepodařilo totéž s významnými bratislavskými budovami, které byly po osvobození odminovány.
Dělostřelecký člun Dunajské flotily
V bratislavských kasárnách byly v té době umístěny i slovenské jednotky, zvlášť branci z lednové mobilizace, které ale německá armáda nebrala za příliš spolehlivé, a proto jim při obraně města nepřidělila žádnou roli, kromě pomocných prací při budování opevnění. Pouze nechvalně proslulé Hlinkově gardě se dostalo privilegia, že dohlížela na opevňování a zásobování zbraněmi strategická místa, případně vypomáhala při represích, které měly donutit obyvatele, aby nepodnikali žádné sabotáže v neprospěch okupantů.
Samotné osvobození proběhlo v řádu hodin během 4. dubna 1945. Padlo během něj několik set ruských i rumunských vojáků, ale oběti z řad civilistů se dle dobových pramenů počítaly na nižší stovky. První údaje dokonce mluvily jen o 121, což se ovšem později upravovalo, vzhledem k tomu, že v troskách poničených přibližně 1.000 budov zůstali další mrtví zasypaní ve sklepích.
Důvodem nízkého počtu padlých civilistů byl rozkaz maršála Malinovského, aby se s nimi nakládalo nikoliv jako s nepřáteli, ale naopak jako s občany Československa, čili země bojující na straně Spojenců.
Nejtužší boje byly svedeny o strategicky umístěný Bratislavský hrad, německé jednotky se snažily uniknout z obklíčení a záchranu hledaly v cestě na Brno. Někteří se pokoušeli dokonce využít bývalé československé bunkry, ale jen do doby, než v nich začala selhávat vzduchotechnika.
Vojákům pod vedením maršála Malinovského se během jediného dne podařilo vyčistit celý levý břeh Dunaje, o den později i Petržalku.
Právě odtud poprvé obdivoval Bratislavu i viceadmirál Geogij N. Cholosťakov, který se už druhý den nechal ubytovat v době spisovatelky a herečky Zuzky Zguryšky. V její bílé funkcionalistické vile v Mudroňově ulici kousek za Bratislavským hradem čekalo na námořníka překvapení.
V knihovně našel řadu rusky psaných knih po majitelčině otci a objevil i poklad v podobě ročníků oblíbeného ruského časopisu Něva. Aby si ukrátil dlouhou chvíli před dalším postupem na Vídeň, vypůjčil si celý ročník 1902, aby zjistil, co se všechno stalo v roce jeho narození. Sám se prý k Zuzce choval galantně a dokonce jí při představování políbil ruku, čímž dokonale zničil její představu o neurvalých ruských vojácích. Později se ale ukázalo, že šlo spíš o čestnou výjimku.
Cholosťakova 2. brigáda námořních člunů přijala posléze čestný název „Bratislavská“, který si podržela až do svého zániku v roce 1991. Toho už se sám viceadmirál nedožil.
Hrdina SSSR, nositel Leninova řádu a řádu britského impéria, jakož i celé kolekce dalších vyznamenání byl zavražděn i se svou manželkou přímo ve svém moskevském bytě v létě 1983, jen pár dnů před svými 81 narozeninami. Stali se oběťmi gangu lupičů specializujících se na krádeže cenných válečných vyznamenání.
Bratislavský Slavín - místo posledního odpočinku sovětských i rumunských vojáků
Zatímco vojáci pokračovali v Bratislavsko-brněnské operaci, do města se postupně vracel život. Během několika dnů byla obnovena dodávka elektřiny i vody, a tak se sem mohl po několika dnech přemístit z Košic i prezident Edvard Beneš.
V roce 15. výročí osvobození byl slavnostně otevřen bratislavský Slavín, kam byly mj. přemístěny ostatky více než 6000 sovětských a stovek rumunských vojáků, kteří padli při osvobozování západního Slovenska.
Zároveň byl odhalen památník se 39 m obeliskem korunovaným 11 m vysokou sochou vojáka vztyčujícího prapor, kde se dodnes konají pietní akty v den výročí - 4. dubna. Nebylo tomu jinak ani letos, kdy se ale na protest proti přítomnosti ruského velvyslance Igora Bratčikova odmítli zúčastnit vyslanci bývalých sovětských republik i dalších zemí, které nesouhlasí s válkou vedenou dnes Ruskem na území Ukrajiny.
Bratislavský pomník Dunajské flotily
V Bratislavě má svůj pomník i Dunajská flotila. Symbolicky ve tvaru lodního kýlu s texty ve slovenštině a ruštině je od roku 1970 umístěn na Fajnorově nábřeží na dohled od Starého mostu, který sovětští vojáci ještě během dubna 1945 nahradili provizorním pontonovým mostem.
Pro další informace:
