Článek
Vilu Wittal najdete ve čtvrti Pisárky, jen pár desítek metrů od někdejší „vládní“ vily Stiassni. Na první pohled ji od ostatních domů v ulici identifikujete díky kulaté věži skrývající nejen vchod, ale i šnekové schodiště propojující jednotlivá patra domu částečně zapuštěného do svahu nad brněnským výstavištěm.
Rodinu Josefa Löbla Wittala z Kostic u Břeclavi živila pekařina. Jeho ženě Terezii se postupně narodilo osm dětí, ale dospělosti se dožily jen tři nejstarší - Regina, Johann a Adolf.
Vila Wittal - pohled z Hroznové ulice
Do 20. století vstoupili oba synové tím, že se přesunuli do Brna a založili firmu „Brüder Wittal/Bratři Wittalovi“. Místo pekařiny se rozhodli jít vlastní cestou a zaměřit se na prodej textilu. K tomu se jim hodil kapitál, který jim věnem donesly jejich manželky. Johann si vzal Frederike Bass z Boskovic a vyženil 6 000 korun, Adolfovi jeho sňatek s Brňankou Idou Klar vynesl dokonce 15 000 korun.
Dohromady vložili peníze do podnikání a v roce 1904 otevřeli vlastní prodejnu na Kapucínském náměstí 2. Jejich doménou byly zprvu zástěry, ale záhy pochopili, že jen to stačit nebude a rozšířili svůj sortiment i o halenky a sukně.
Jak se rozrůstalo podnikání, tak rostly i rodiny obou bratrů - u Johanna se těšili ze dvou děvčátek, u Adolfa také a navíc i z jednoho syna, který ale zemřel už jako dvouleté batole.
Na počátku 20. let se opět trochu mění směr podnikání - kromě původního sortimentu se nyní firma zaměřuje i na výrobu a prodej spodniček, prádla a dětské konfekce. Doba jim přála, po válce se rodilo hodně dětí.
Jedna z poválečných reklam na dětské oblečení firmy Bratří Wittalové
Společnost se v té době přesunula do větších prostor na dnešní Josefské ulici č. 21, kde proslula svými upravenými výklady s oblečenými figurínami dětí, což zaujalo především návštěvníky sousedního kina Apollo.
Ke stěhování se rozhodli i oba bratři. Zatímco Adolf zamířil do svého nájemního domu v ulici Antonína Slavíčka nad Lužánkami, Johann se s manželkou a v té době už rozvedenou dcerou Valerií odhodlali zakoupit parcelu bývalého vinohradu a zahrady v Pisárkách, za kterou zaplatili původnímu majiteli 320.000 korun.
Projekt architekta Heinricha Bluma počítal s dvojicí identických vzdušných bytů nad sebou, zimní zahradou, jižní terasou a velkorysou zahradou členěnou do několika úrovní, kde nechyběl ani venkovní bazén.
Suterén skrýval kromě bytu domovníka i prádelnu, sušárnu a kotelnu. Nechyběla ani garáž na několik automobilů, byty byly moderně zařízeny, včetně v té době nových elektrických ledniček.
Jednotlivé části stupňovité zahrady jsou odděleny samostatnými schodišti
Jak prozrazují číslice, které jsou součástí ochranné mříže na domovních dveřích, byla vila stavěna v roce 1932, kdy se sem také ještě před Vánocemi majitelé stěhovali. Zatímco manželé Johann a Frederike se usadili v prvním patře, jejich v té době devětadvacetiletá dcera Valerie řečená Vally si vyhradila horní byt. Moc času v něm ale netrávila.
Ve Vídni se seznámila s malířem a ilustrátorem dětských knih Otto Rudolfem Schatzem, který byl katolík a navíc levicově orientovaný. To ovšem narazilo u otce Johanna, který byl oddaný židovské víře a s dcerou i zetěm žijícími převážně v Rakousku se prakticky nestýkal.
Přesto měli mladí manželé od rodiny alespoň finanční zajištění, což jim umožňovalo cestovat nejen po Evropě, ale i do Ameriky. V roce 1938 odprodala Vally svou část vily otci.
Model vily Wittal - pohled ze zahrady
Už pár dnů po okupaci Československa v březnu 1939 se Wittalovi stěhují do nájemního domu k Idě, vdově po Adolfu Wittalovi do Slavíčkovy ulice, byť jim byla oficiálně vila zabrána až v říjnu. Neunikla ani firma, která i přes pokus převést ji na německou zaměstnankyni, byla časem arizována.
Během roku 1942 dostala celá rodina Wittalových povolání do transportů. Jejich stopy končí v Terezíně, Treblince a v Osvětimi. Jen Vally „chránilo“ manželství s katolíkem téměř do konce války, což už se ovšem nevztahovalo na jejího dospělého syna z prvního manželství. Byl odvlečen do koncentračního tábora Piaski, kde našel smrt. Vally byla s manželem internována až v roce 1944, ale oběma se jim podařilo dožít se osvobození.
Ložnice nad zimní zahradou
Vila v Hroznové ulici ale dlouho opuštěná nezůstala. Nastěhovali se do ní příslušníci brněnského gestapa Felix Rühl a Otto Schrader. Devětadvacetiletý Rühl, rodák z německého Neheimu, dostal v Brně na starosti kontrašpionáž a ve vile se usadil i se svou novomanželkou, tchýní a později se přistěhoval z Berlína i jeho otec. Sám Rühl tu ale moc dlouho nepobyl, nejprve byl odvelen do vojenské školy, a pak na východní frontu.
Policejní inspektor Schrader naopak trávil v Brně celou dobu války a byl to on, kdo předával případy stannému soudu, za což byl po válce souzen.
Byt pro domovníka byl přidělen Heinrichu Motičkovi, který proslul díky své originální nehodě, která pro něm měla málem fatální následky. 1. října 1943 jej při vykládání koksu do sklepa zasypal topný materiál až do výše hrudníku a museli jej přijet vysvobodit hasiči. Poležel si nějaký čas v úrazové nemocnici, ale incident nakonec přežil.
Až po válce se ukázalo, že šlo o zajímavou a nebezpečnou figuru. Jindřich Motyčka z Jehnic u Brna byl zkrachovalý obchodník a příležitostný dělník, který se na začátku války přidal k nacistům a sloužil jim jako konfident. Byl zaměstnán ve Zbrojovce, kde postupně udal 26 lidí. Patrně za odměnu dostal místo domovníka i s bytem ve vile Wittal, kde žil i s manželkou a dětmi až do chvíle, kdy se k Brnu přiblížila fronta. Po válce byl dopaden a odsouzen do vězení.
Na počátku roku 1945 vystřídal rodinu Felixe Rühla nechvalně známý kriminální rada SS Otto Koslowski, který „proslul“ mj. osobní popravou atentátníků na jeho kolegu Augusta Gölzera, kterou provedl na dvoře Kounicových kolejí. I ten ale vilu opustil ještě před příchodem Rudé armády. Později byl zatčen, odsouzen a popraven v káznici na Cejlu.
V zahradě nesměl chybět ani venkovní bazén
Stejně jako řada dalších vil vybudovaných židovskými rodinami, se ani Wittal po válce nevrátila svým původním majitelům. Valerii paradoxně „uškodilo“ rakouské občanství, které přijala po druhém sňatku a chránilo ji během války. Nepovedlo se jí získat zpět ani podnik Bratří Wittalů, ten byl znárodněn a stal se součástí Oděvního průmyslu Prostějov.
Vila byla pro změnu zajištěna pro Vladimíra Matulu, komunistického předsedu Národního výboru v Brně, což byl ekvivalent dnešního primátora. Zabydlel se v ní už 20. července 1945, kdy měl na starosti mj. radikální řešení otázky Němců v Brně, které bylo pro některé málo důrazné, pro další až moc. Dalším nájemcem vily se pro změnu stal šéfredaktor komunistických novin Rovnost František Píška.
Od roku 1952 fungovala vila Wittal jako nájemní dům rozdělený na více bytových jednotek, kde se postupně vystřídalo několik rodin. Byty časem procházely úpravami poplatnými době - přibyly šatní skříně, kachlíčky v koupelnách či výmalba odpovídající vkusu 80. či 90. let. Prostor v suterénu, který dřív sloužil k zazimování květin ze zahrady, se pro změnu používal jako ateliér. Občas se tu objevil i herec Vladimír Menšík, který do vily docházel za svým bratrancem.
Poslední nájemci opustili vilu v roce 2023. V současnosti je v zatím neupraveném stavu zpřístupněna zájemcům o prohlídku, ale časem by měla projít rozsáhlou rekonstrukcí a zázemí by tu mělo najít Centrum židovské kultury.
Pro další informace:
