Článek
Dnes si něco podobného nedovedeme představit, ale těsně po první světové válce znamenalo místo u pošt záruku, že dotyčný bude nejen „pod penzí“, ale zároveň měl od určité pozice i nárok na služební byt. Něco, co dnešním zaměstnancům může znít vysloveně jako sci-fi.
Dopisy, telegramy i balíčky byly službou veřejnosti, ale nejdůležitější bylo přímé propojení do sítě pošt nezbytné pro obranu Rakouska-Uherska, a poté i nově vzniklé republiky. Proto byly a dodnes jsou pošty podřízeny Ministerstvu vnitra, byť se to ještě nedávno - před vypuknutím války na Ukrajině - mohlo zdát jako přežitek.
Poštovní c.a K. úředníci byli bez debat znalí úředního jazyka, což byla samozřejmě němčina. Pokud nadto disponovali i dalším z jazyků užívaných v mocnářství, bylo jim to jen ku prospěchu.
Jenže pak přišla první světová válka a po ní proměna - nejdůležitější bylo ovládat češtinou, němčina zůstala jaksi na ocet. A právě tady se začal odehrávat příběh pradědečka Scharnagela, díky kterému jsem odmalička věděla, že kromě oficiální historie, jakou nás učili ve škole, existuje i ta neoficiální, ale o to zajímavější a mnohovrstevnatější.
Praděda se narodil v německy mluvící vsi kousek od Klenčí pod Čerchovem téměř na samém konci 19. století. Byl na statku už třetím synem, takže se musel poohlédnout po jiném výdělku. Že byl hlava otevřená, podařilo se mu získat stipendium na obchodní škole, kde se jako druhý jazyk učil česky.
Díky vzdělání se stal prokuristou - dnes bychom řekli středním managerem v obchodě. Jenže tím jeho kariéra neskončila. Zasáhla do ní - stejně jako u celé generace mladých mužů mezi lety 1914 - 1918 válka, o které dnes mluvíme jako o 1. světové.
Pradědeček byl odvelen do Budějovic (stejně jako Jaroslav Hašek a jeho dobrý voják Švejk), ale na rozdíl od nich doputoval nikoliv na ruskou, ale na italskou frontu. Měl štěstí - přežil, i když se válka propsala do jeho budoucího života. Po průstřelu plíce už to nikdy zdravotně nebylo jako dřív.
Těsně po vzniku Československa se dostal zpět do Budějovic a bylo mu nabídnuto, aby jako penzionovaný voják zkusil štěstí u pošty. Díky znalosti češtiny se celkem brzy opět dostal do vedoucí pozice, oženil se s českou manželkou a získal služební byt pro očekávanou rodinu.
Postupně se narodilo šest dětí, čtyři z nich - dvě dívky a dva chlapci - přežily dětská léta a nebýt občasných zdravotních komplikací s nefunkční plící, mohl by si pradědeček libovat, jak má pohodlný život.
Jenže to by o dvacet let později nesmělo i do Budějovic, ležících po Mnichovské dohodě a odtržení Sudet téměř na hranici Druhé republiky, vstoupit v březnu 1939 Hitlerovo vojsko. Už předtím byl pradědeček vystaven tlaku, aby se přihlásil ke své německé národnosti, čemuž odolával díky prohlášení, že on je „echt Bémák“ - rozuměj sice původem Němec, ale žijící v souladu s Československem. Mimochodem, doma se mluvilo čistou „budweiserovštinou“ - směsí češtiny a němčiny s kapkou jidiš.
Ale po vzniku Protektorátu už nebylo vyhnutí. Praděda dostal jako poštovní úředník na krk nůž - buď sebe i celou rodinu přihlásí k německé národnosti a děti pošle do německých škol, nebo půjde. Nedovedu a ani si nechci představovat, pod jakým tlakem musel být - on sám jen kousek od penze, dvě děti na školách, další v učení, manželka, jak bylo zvykem, v domácnosti.
Nakonec se z hlediska historie rozhodl správně a byl vzápětí propuštěn. Pro rodinu to byla katastrofa. Dostali týden na vystěhování ze služebního bytu. Nejstarší dcera ještě mohla dostudovat, protože měla těsně před závěrečnými zkouškami na učitelské škole, ale nejmladší syn v prvním ročníku gymnázia už ne. Zato se musel časem hlásit do Kuratoria pro výchovu mládeže.
Navíc obě prostřední děti šly na nucené práce do Reichu/Říše. Babička měla štěstí, že skončila jako pomocná síla v penzionu pro zotavující se německé důstojníky v Karlsbadu (Karlových Varech), ale její o rok mladší bratr byl přidělen do továrny s válečnou výrobou u rakouského Lince.
Prožil a přežil několik přímých bombardování areálu, někteří z jeho kamarádů takové štěstí neměli a už se domů nevrátili. I proto se rozhodl zariskovat. Ještě s jedním kamarádem se mu při dalším náletu na podzim 1944 podařilo utéct a pěšky šli po nocích cca 100 kilometrů až do Kamenného Újezda. Tam se u sestry jeho matky schovávali až do konce války, byť za to celé rodině při jejich odhalení hrozily nejvyšší tresty.
Celá rodina naštěstí válku přežila - až na pradědečka. Jeho zdravotní stav se poté, co přišel o práci a upadl do depresí, rapidně zhoršil. Jenže jako nezaměstnanému „odpadlíkovi“ od německého národa se mu nedostalo potřebné zdravotní péče. Pro Němce byl zrádce, pro Čechy minimálně podezřelý. Nakonec zemřel v pouhých 44 letech.
Pamětní deska v budově pošty na Senovážném náměstí
Jako malá jsem často chodila na poště na českobudějovickém Senovážném náměstí kolem desky, kde byli vyjmenováni poštovní úředníci padlí během 2. světové války. Sotva jsem se naučila číst, hledala jsem tam i pradědovo jméno. Nebylo tam, což mi při datu jeho úmrtí v roce 1941 a vědomí, že i on tu pracoval, nedávalo smysl.
Až později jsem se dozvěděla celou historii tak, jak se odehrála. I když jeho jméno dodnes na tabuli cti chybí, pro mě praděda je a pořád bude hrdina.
Pro další informace:
