Článek
Na Brně - zajímáte-li se alespoň trochu zájem o historii - je to velmi znát. Stačí se projít třeba dnešní třídou kpt. Jaroše (dříve V aleji), abyste téměř před každým domem našli jeden nebo víc Stolprestiene neboli kamenů zmizelých. Ty připomínají na pár řádcích osudy lidí, kteří už se domů většinou nevrátili. Ne pokaždé zahynuli v koncentračních táborech, někdy prostě „jen“ našli dveře zpátky zabouchnuté.
A pak jsou tu další osudy lidí, kteří museli odejít kvůli své mateřštině, bez ohledu na to, zda schvalovali činy říšského vůdce nebo jen chtěli obyčejně přežít. I po jejich nuceném odchodu zbyla nejen v Brně jizva.
Kameny zmizelých najdete po celém Brně - i před Arnoldovou vilou, kde připomínají členy rodiny Hože
Vzhledem k tomu, že dějiny píší vítězové, dostala se do našich učebnic mezi lety 1948 - 1989 celá řada nepravd, která líčila „zlé“ Němce (bez ohledu na míru angažovanosti) a „hodné“ Čechy (bez ohledu na míru angažovanosti). Jenže když se podáváte jen o trochu hloub, zjistíte, že historie nikdy nemaluje jen čistou černou a čistou bílou.
Po staletí spolu - nikoliv vedle sebe - žili na našem území Češi a Němci, kteří si ani neuvědomovali, že se nějak odlišují. Smáli se, zamilovávali do sebe, rodily se jim děti, které vychovávali spíš v obavách o jejich zdraví a co jim dají na talíř, než v tom, jakým jazykem mluví. Jestli už se něčím lišili, tak spíš přístupem k víře, i když ani to pokaždé nemuselo platit na 100%. Ostatně i to přicházelo po vlnách, bez ohledu na národnost věřících té které církve.
Až přelom 18. a 19. století s mohutným rozmachem jiných věd s sebou přinesl i fokus na jazyk a národní příslušnost. Od vlny tzv. „národních obrození“, která prošla většinou Evropy a třeba v případě Itálie vedla k jejímu sjednocení, se vůči sobě začal vymezovat český a německý proud.
Roky měl spíš navrch jeden, po vzniku Československa druhý, který místo pochopení pro svou největší, cca 2.000.000 „menšinu“ Němců volil strategii postupného počešťování pomocí prioritizace českých škol.
Známe to z fyziky - akce vyvolává reakci, a tahle za sebou nechala spoustu zničených lidských životů nejen jednotlivců, ale celých rodin. A bohužel, pořád se stává cílem vášní rozdmýchávaných ve jménu politických bodů (stačí si vzpomenout na podpásovku v rámci Zemanovy kandidatury na prezidenta vůči jeho soupeři Karlu Schwarzenbergovi), ale i v obyčejné lidské obavě pramenící z toho, že historicky víme, kdo postavil dům, kam se prarodiče po válce stěhovali a bojíme se, že by si ho mohl někdo nárokovat.
Pomník obětem divokého odsunu německých obyvatel z Brna stojí v zahradě augustiniánského kláštera na Mendlově náměstí
Což je ovšem obrovský omyl. Dnešní sudetoněmecké krajanské sdružení ze svých stanov už před lety vypustilo zmínku o usilování o vrácení majetku, který byl sudetským Němcům při poválečném odsunu z Československa zkonfiskován. Jen to ještě neproniklo do obecného povědomí léta masírovaného imperativem „bojte se, Němci se vrátí a vezmou vám chalupu“.
Dalším krokem ke smíření by měl být příští květen historicky první sjezd na hradě Špilberk, který by se měl stát podle slov předsedy festivalu Meeting Brno Petra Kalouska: „symbolem Evropy spojené proti vzmáhajícím se národoveckým politickým směrům, tedy přesně proti těm, kteří způsobili druhou světovou válku.“
A až se budete chtít začít rozčilovat, že se uprostřed Brna sejdou potomci „hajlujících nepřátel“, vzpomeňte si nejdřív na pravidelně vystřelující pravici předpokládaného kandidáta na nového českého ministra zahraničních věcí za Motoristy sobě a jeho „válečnou sbírku artefaktů po dědečkovi“.
Pro další informace:
