Článek
Ať už jde o slavnou vilu Stiassni, méně známou vilu Wittal, kterou rekonstrukce teprve čeká, secesní klenot Löw-Beer v sousedství parku Lužánky nebo v horní části její zahrady postavenou vilu Tugendhat, která se dostala až na seznam světového kulturního dědictví UNESCO, všechny mají něco společné. Jejich majitelé i přes svůj židovský původ sice válku přežili, ale už se domů nikdy nevrátili. Napadlo vás někdy proč?
Na vině jsou hned dva na sebe navazující důvody. Tím prvním, a jak se později ukázalo i klíčovým, se stalo 1. prosince 1930 druhé sčítání obyvatel Československé republiky. Pokud jste vyplňovali poslední sčítání v roce 2021 a divili se nejrozmanitějším otázkám, asi byste byli zaskočeni ze všech dotazů, které si stát nárokoval zodpovědět od svých občanů před 95 lety.
Kromě jména, data narození a pohlaví chtěli statistici vědět třeba i počet všech živě narozených dětí, a hned v dalším kroku i kolik jich zemřelo. Nebyla to tak zcestná otázka. V časech před vynálezem antibiotik a s masovým rozšířením tuberkulózy bylo celkem běžné, že některý z potomků - nebo i víc - svá dětská léta nepřežil.
Vila Stiassni
Stát ale zajímalo i to, zda sčítaný umí číst a psát, jaké má postavení v zaměstnání, kde pracuje nebo zda nemá tělesné vady. O takových „drobnostech“, jako kde se narodil, kdy se přestěhoval do místa, kde právě žije nebo zda v obci pobývá přechodně či trvale, se ani netřeba zmiňovat.
Jako kruciální pro další vývoj se ale ukázala otázka „národnost - mateřský jazyk“. Sčítací komisaři dostali jasný pokyn zapsat každého podle jazyka, který používá prioritně od dětství, což v některých smíšených rodinách mohl být docela oříšek.
Z celkových 10 674 386 obyvatel se jich k národnosti československé přihlásilo 7 349 039, k německé 3 149 820 a zbytek se podělil o národnosti maďarskou, polskou, jihoslovanskou, cikánskou, rusínskou a ukrajinskou či židovskou. 5719 osob uvedlo v kolonce „ostatní“.
A právě tady je jádro problému. Ačkoli příslušníci židovského národa se tak mohli identifikovat, řada z nich zvolila podle mateřského jazyka národnost německou. Od momentu, kdy se Židé z rozhodnutí císaře nemuseli od poloviny 19. století zdržovat ve vyhrazených městech a mohli začít svobodně podnikat i cestovat, začali sami sebe brát jinak. I když doma mohli mít řadu artefaktů souvisejících s vírou předků a leckteří ještě posílali své děti i do židovských škol, převažovala snaha být sami sebou bez ohledu na to, zda navštěvují či nenavštěvují synagogu.
Vila Wittal před plánovanou rekonstrukcí
I proto se v rámci zmíněného sčítání obyvatel ve velkém sami zařadili do kolonky „německá“ národnost. Další sčítání obyvatel mělo přijít podle plánu v roce 1940, ale to už se vzhledem k roztržení Československa na víc částí - Protektorát Čechy a Morava, Sudety, Slovenský štát a Karpatskou Ukrajinu - neuskutečnilo.
V protektorátu se každý obyvatel musel nově prokazovat potvrzením rasového původu podle nařízení z května 1939, které dokládal nejen svým křestním listem vystaveným na faře, ale i křestními listy svých rodičů a dokonce i prarodičů. Pokud tak neučinil, automaticky byl zařazován do polovičních, případně čtvrtinových „neárijských obyvatel“.
Nezřídka se stávalo, že až tehdy se děti, ale i mladší dospělí dozvídali, že v jejich rodině opravdu nejsou všichni toho původu, o kterém byli skálopevně přesvědčeni, protože ho do té doby v liberálním Československu nijak nemuseli řešit. Zvlášť, když se v rodinách místo židovské chanuky a bar micva slavily třeba „obyčejné“ Vánoce.
Některé brněnské rodiny - jako v případě Tugendhatových či Stiassni - stihly blížící se nebezpečí identifikovat včas. Bylo to hlavně díky zapojení matek - Grety Tughndhat a Hermine Stiassni - do Ligy za lidská práva.
Jejím prostřednictvím v Brně pomáhaly uprchlíkům z nacistického Německa a díky tomu měly informace o perzekuci tamních Židům „z první ruky“. Po vstupu Hitlera do sousedního Rakouska se jim pak snáz podařilo přesvědčit většinu svých rodin, aby se z „jistého“ vydali do „nejistého“ a z republiky odešli.
Ve vile Tugendhat se běžně slavily Vánoce
Ještě ovšem neměli vyhráno, jak dokládá případ Gretina otce, Alfréda Löw-Beera. Ten přišel při odchodu z republiky v dubnu 1939 o život za dodnes nevyjasněných okolností a jeho tělo bylo nalezeno s rozbitou hlavou u železničního náspu poblíž západočeského Stříbra.
Ale ani přežití války neznamenalo záruku návratu domů. Těm, kdo se v roce 1930 identifikovali s německou národností, zabouchly dveře nechvalně proslulé Benešovy dekrety, konkrétně jejich části týkající se konfiskace a vyvlastnění majetku německých a maďarských občanů.
S vaničkou se ale obrazně řečeno vylilo i dítě. Bez ohledu na okolnosti prožití války se majetek zabral i těm, kterým minulé roky přinesly jen utrpení a část jejich příbuzných skončila v koncentračních táborech. Wittalovi, Tugendgatovi či Löw-Beerovi přišli - už podruhé v pár letech - o možnost bydlet tam, kam je srdce táhlo.
A to je jen špička ledovce, protože desítky dalších dopadli stejně, ne-li ještě hůř, jen kvůli „špatnému“ zatržení kolonky v součtu obyvatel, jak dokládá třeba internace židovské dívky ihned po návratu z koncentračního tábora v brněnském sběrném táboru pro Němce na Malé Klajdovce.
P.S. K napsání článku mne vedly četné dotazy návštěvníků, kteří byli při prohlídkách brněnských vil překvapeni vysvětlením, proč se domy nevrátily svým právoplatným majitelům.
Pro další informace:
Daniel Löw-Beer: Archy života, Book & Pipes, Brno 2019
Hans Hertl a kolektiv: Němci ven! přeložila Jana Šlajchrtová, Dauphin, Praha 2001
