Článek
Na tu dobu, kdy se kolem jejich domu na Cejlu ozývala střelba a výbuchy, nikdy nevzpomínala ráda. Začala tím anabáze nejen jí, ale i tisícům dalších lidí, kteří buď byli přímo rození Němci nebo během minulých let přijali z důvodů přesvědčení či existenčních německé občanství.
Těsně před a v průběhu druhé světové války přišlo Brno hned dvakrát o část své jedinečné, po staletí se tvořící duše. Nejprve buď dobrovolně emigrovali nebo byli deportováni Židé. A v květnu, kdy k Brňanům promluvil z balkonu Nové radnice prezident Edvard Beneš s tím, že „otázku německou musíme v republice vylikvidovati“, začalo být jasné, že brzy čekají i jihomoravskou metropoli další, neméně radikální změny.
Jednou z prvních byla internace německých obyvatel na několika místech a obsazování jejich bytů těmi, kteří během bombardování přišli o vlastní bydlení.
Ti, kdo byli přímo obviněni z kolaborace, byli po zatčení na přelomu dubna a května 1945 umístěni v Kounicových kolejích, kde se jen pár dnů předtím ještě popravovali čeští pomocníci partyzánů.
Kounicova koleje v Brně - popraviště na nádvoří
Na budově, kde je nápis „Nám dobře a nikomu zle“, byli muži nacpáni v pokojích určených původně pro dva studenty po 15 osobách, místo WC měli k dispozici pouze kbelík. Docházelo tu ve jménu „české spravedlnosti“ ke stejnému mučení, které naopak během války provozovalo gestapo na českých vězních.
Když byl umírající třiašedesátiletý pan Venklarczik převezen s četnými stopami bití a odraženou ledvinou do nemocnice u sv. Anny, řekl sestrám, že vypadl z okna. Až když lékař, kerý jej prohlížel rozporoval povahu jeho stavu, vyšlo najevo, že jde o následky nelidského mučení. Jenže to už pan Venklarczik nevnímal, po několika hodinách zemřel.
Právě nemocnice u sv. Anny se stal místem, kde se shromažďovali zranění němečtí občané. Byl jim vyhrazen sklep a suterén a staraly se o ně německé zdravotní sestry či členky červeného kříže. Jak později vzpomínala Katherine Ochsová, pro ošetřování pacientů neměly žádné pomůcky, mohly jen přikládat obklady, podávat vodu a konejšit. Zdravotnický materiál a léky byly vyhrazeny pro sovětské vojáky a Čechy. Většina pacientů, převážně civilistů, proto v nemocnici zemřela.
Nemocnice u sv. Anny v Brně
Nedaleko odtud - v augustiniánském klášteře na Starém Brně byli shromážděni muži mladší 14 a starší 60 let spolu se ženami a dětmi německé národnosti. V noci ze 30. na 31. května se museli vydat pěšky na jih k rakouské hranici. Dodnes není zřejmé, zda měla jejich pouť opravdu skončit v sousední zemi nebo „jen“ v německých vesnicích na jih od Brna.
Zhruba 20.000 průvod pod dozorem ozbrojených českých dělníků ze Zbrojovky se v horkých dnech přesouval směrem na Pohořelice, okraje cest byly lemované mrtvými nebo umírajícími, kteří už nezvládli další cestu. Podle pamětníků to byl mimořádně horký den před bouřkou. Řada lidí se nakazila při pití závadné vody, kterou museli z nedostatku čehokoliv jiného pít. Po cestě se našlo pár slušných Čechů, kteří poskytli vyhnancům vodu či dokonce nocleh, ale našli se i takoví, kteří si za hrnek vody nechali platit zbytky cenností, které poutníkům ještě zbyly a unikly přísným prohlídkám před odchodem z Brna, třeba zašité v ramenních vycpávkách.
Navíc se časem ukázalo, že řada narychlo odsunutých byla ze smíšených rodin a odsun se na ně správně ani neměl vztahovat. Nejlépe popsala atmosféru „pochodu smrti“ spisovatelka Kateřina Tučková ve své knize „Vyhnání Gerty Schnirch“, podle které se nedávno natáčel na autentických místech stejnojmenný dvoudílný film.
Literární Gerta měla na rozdíl od skutečné Marty „štěstí“, že už bylo její dítě na světě. Marta jako těhotná byla internována v koncentračním táboře v brněnským Maloměřicích - Borkách, v prostoru bývalé cihelny u zdejšího nákladního nádraží. Do 8 dřevěných baráků bez vybavení byli kromě budoucích matek nastěhováni i zdravotně handicapovaní, včetně 14 hluchoněmých, nebo zajatí němečtí vojáci.
Momentka z maloměřického internačního tábora
Každý den odtud chodil průvod „otroků“ do nedalekých Husovic, kde byli rozebíráni zájemci na fyzickou práci. Ta obnášela odklízení suti z domů zbořených při sovětském bombardování města, zednické práce a úklid. Marta musela zametat před svým bývalým domem na Cejlu, později dostala na starosti čištění cihel k jejich opětovnému použití. To vše o řídké polévce a kávě s občasným přilepšením syrovou bramborou.
Paradoxně byla ve stejném táboře i paní středního věku - matka německého vojáka, se svou snachou. Jak se později ukázalo, šlo o Židovku německého původu z Brna, která se jen pár dnů po osvobození sama vrátila z německého koncentračního tábora.
Když Marta začala rodit, dovolil velitel tábora, aby byla převezena do porodnice na Obilním trhu, ale už po třech dnech se musela znovu hlásit i se svým dítětem zpátky v táboře. Vzhledem k tomu, jak málo jídla dostávali internovaní a zvlášť děti, které ještě nemohly pracovat a tudíž se s nimi do budoucna nepočítalo, raději ani své miminko nepojmenovala.
Během několika měsíců zhubli dospělí až 30 kg své váhy, děti ve velkém umíraly na podvýživu. Do konce roku 1946 tu zemřelo 100 dětí do 4 let, včetně Martina kojence. Martě se jej podařilo i přes neustálé epidemie tyfu a častých zápalů plic, výhrůžek zastřelením a násilím, dochovat do 15 měsíců.
Pomník na nádvoří augustiniánského kláštera ve Starém Brně
Desetiletá Jiřina Hrdličková ze smíšeného manželství, která byla v maloměřickém táboře se svou starší sestrou Zdenou, mladším bratrem Františkem a maminkou, zažila kruté zacházení dozorců s vězni na vlastní oči. Ulevilo se jí, kdy byli jako rodina přesunuti do kláštera v Jundrově. Jenže tady se matka i malý František nakazili tyfem a chlapcovo podvyživené tělo se už z nemoci nevzpamatovalo. Zemřel ve svých čtyřech letech.
Celkem byli Němci v Brně a okolí kromě Maloměřic a Klajdovky soustředěni i v Zábrdovicích, Juliánově, v pracovním táboře na Rošickém nádraží a v lesním táboře v Hodoníně u Kunštátu.
K organizovanému odsunu docházelo po celý rok 1946 za přísné kontroly, zda si nikdo nebere s sebou cennosti a vkladní knížky, fotografické aparáty, hodinky, rozhlasové přístroje, kožešiny a vzácné textilie, včetně koberců, lékařské nástroje, větší množství léčiv, ale i domácí užitková zvířata, motorová vozidla nebo osivo či krmivo.
Na každou osobu bylo povoleno maximálně 30 kg věcí, včetně jídla a ošacení, ale také třeba peřin. Z odsunů byli prozatím vyňati nemocní, choromyslní, těhotné ženy 6 týdnů před porodem a 6 týdnů po něm, sirotci nebo osoby s infekční nemocí. Jmenovaní měli být později zařazeni do zvlášť vypravených transportů.
Z předválečného počtu 60.000 Brňanů, kteří se hlásili k německé národnosti, jich do pěti let po válce zbyly jen zlomky. Některé starší ženy, které nakonec měly v Brně povolený pobyt, se nikdy nenaučily pořádně česky. Až do své smrti raději předstíraly, že jsou němé, jen aby je na veřejnosti neprozradil jejich přízvuk.
Pro další informace:
Alexander Brummer, Michal Konečný: Brno účtující. Průvodce městem v letech 1945 - 1946, Host 2017
Hans Hertl a kolektiv: Němci ven! přeložila Jana Šlajchrtová, Dauphin, Praha 2001
Kateřina Tučková: Vyhnání Gerty Schnirch, Host 2009
