Článek
Mezi třemi zastávkami, než zase vystoupila, si spolucestující, kteří neměli v uších sluchátka, vyslechli neplánovaně tolik sprostých slov, co jindy možná neuslyší ani za celý rok.
Na programu bylo všechno - horko, nové domy tam, kde před pár lety nestály, kočárek zaparkovaný u dveří… A ještě toho stihla okomentovat mnohem víc.
Spolucestující se většinou tvářili lhostejně, nakonec to jeden starší pán nevydržel a začal komentátorce odpovídat. Nevšímala si ho, byla ve svém vlastním světě, kde měla na všechno názor.
Navíc měla nutkavou potřebu se pořád česat malým hřebínkem. V tomhle momentě by pozornějšímu divákovi mohlo dojít, že něco není v pořádku a že za jejím chováním není zlý úmysl, ale křehká psychika.
Možná její stav zhoršila přicházející bouřka, možná si ráno nevzala svoje léky a možná za tím stálo něco úplně jiného. Nejsem psycholog, takže nevystřelím od boku diagnózu, ale jedno bylo jisté. Paní za své chování nebyla na 100% zodpovědná.
Díky ní jsem si vzpomněla na Láďu - chlapíka neurčitého, spíš mladšího věku, který v ošuntělém oblečení brázdil před třiceti lety ulice jihočeské metropole. U ucha měl nahlas puštěný tranzistor a pořád komentoval, co se z něj line. Navíc měl jedno skleněné oko, které si za mírný finanční obnos pro „pobavení“ přihlížejících vyndával.
Povědomí o psychických nemocech nebylo v té době v běžné společnosti nijak rozšířené, komunisté před listopadem 1989 většinu „bláznů“ drželi ve více či méně komfortních léčebnách, takže potkat někoho jen tak na ulici bylo hodně výjimečné.
Z vyprávění babičky jsem věděla, že za první republiky mělo každé město pár „figurek“, které si tu a tam vysloužily komentář, tu a tam lítost a tu a tam nějakou korunu.
Každá doba má své klady a zápory, nejen ta naše, byť by to tak mohlo zdát. Přeci jen za poslední tři roky za sebou máme pandemii, nejistotu měnícího se světa i válku „za humny“. To všechno s člověkem zamává, byť by se snažil sebevíc. Do toho přidejte i běžné problémy s rodiči nebo dětmi a máme tu zaděláno na slušný balík nejrůznějších psychických problémů menšího či většího kalibru.
Okřídlená větička „já se z toho zblázním“ pak nabývá na úplně jiné dimenzi. Možná jsou to zdánlivě knížecí rady, ale zkuste pro svou mysl udělat každý den něco - pusťte si oblíbenou hudbu, jděte se alespoň na pár minut projít do přírody nebo si zapalte svíčku a jen tak nechte myšlenky plynout, aniž byste řešili, co všechno musíte stihnout. Můžete si to dát třeba za předsevzetí do 10.října, kdy bude Mezinárodní den psychického zdraví.
Ale pokud cítíte, že už vám všechno přerůstá přes hlavu, raději dřív než pozdě se obraťte na odborně proškoleného psychologa.
Hodně štěstí a tolerance vůči těm, kteří to mají ještě těžší, než se na první pohled zdá.
P.S. Když jsem přes propast času zkusila zapátrat, jako to s Láďou s rádiem po třiceti letech dopadlo, čekalo mne milé překvapení. Ještě před pár lety spokojeně žil v charitativním domově na Šumavě, miloval luxování, pracoval v chráněné dílně a hlavně - pořád měl u sebe rádio.
