Článek
Možná, že jeho neustálá potřeba hledat spřízněnou duši, vycházela z neurovnaného vztahu s vlastní matkou. Marie Loosová záhy po narození třetího dítěte ovdověla a musela se začít starat o rodinné kamenictví na Hřbitovní (dnes Kounicově) ulici v Brně.
To bylo naštěstí díky nedalekému městskému hřbitovu (dnes již zrušenému) poměrně prosperující firmou a nepoložil ho ani odchod a následný vznik konkurenční dílny bývalého manželova společníka.
Přesto se musela ohánět a na nejstaršího, právě desetiletého Adolfa ani na mladší dcery Hermínu a Marii moc času neměla. Zatímco holčičky jí starosti nedělaly, syn, který miluje kámen, ale nenávidí školu, jí dělá pořádné vrásky na čele. On sám by hned po škole dal přednost kamenickému řemeslu, ale matka trvá na studiu, i když je to pro něj ryzím utrpením. Naštěstí je tu kmotr, který Dolfiho přesvědčí, ať odmaturuje na gymnáziu.
Adolf Loos (1870 - 1933) v roce 1904
Poté se vydává mladík do Vídně, nejprve jako jednoroční dobrovolník do c. a K. armády, posléze se nechává zapsat na Akademii výtvarných umění, aby se naučil kreslit a mohl studovat vysněnou architekturu. Málem mu plány nevyjdou. Kromě kresby „studuje“ i život a nakazí se od prostitutky syfilis. Na dobu léčby se musí potupně vrátit do rodného domu a matka mu dává jasně najevo, jak moc ji zklamal.
Naštěstí se po nějaké době uzdraví, jen mu „na památku“ zbude neschopnost mít vlastní děti. Což mu nikdy až tak nevadí. Po studiích na průmyslovce v Liberci a Brně vyráží do Drážďan na technickou vysokou školu a chtěl by i dál - do Ameriky. Jeho cílem je Filadelfie, kde žijí příbuzní otce. Než se rozhodne vrátit po třech letech do Evropy, procestuje i Chicago a New York.
Mezitím v Brně umírají obě jeho sestry. Po Marii zůstává malý syn Walter, kterého na matčino přání Adolf adoptuje, aby nezmizelo jméno Loos ze světa. S matkou už se pak Adolf nikdy nesetkal a ani jí nedojel na pohřeb, když v roce 1921 zemřela. To už byl on sám podruhé ženatý.
Lina Loos - herečka a Loosova první manželka (1882 - 1950)
Jeho první ženou se stala o dvanáct let mladší dcera vídeňského kavárníka Karoline „Lina“ Obertimpler, kterou si vzal v kostele sv. Jakuba v Lednici po kratičké známosti a za nesouhlasu jejích rodičů.
Lina už se v té době prosazovala jako herečka, ale naplno se začala své profesi věnovat až po rozloučení sňatku s Loosem. Jejich společný život trval jen dva roky, než se Lina odhodlá jej opustit. Jedním z důvodů je i fakt, že Alfréd v té době neměl téměř žádné zakázky. O jejich soužití později napsala divadelní drama i knihu svých vzpomínek.
Loosův čas měl teprve přijít po uveřejnění manifestu „Ornament a zločin“(1910) a zejména po otevření vídeňského obchodního domu Goldman & Salatsch, dnes známého jako „Looshaus“. Příznivci moderny jej vítali, ale měl i dost odpůrců. Sám císař František Josef I. sídlící přes náměstí v Hofburgu se na něj odmítal do konce svého života byť i jen podívat.
Vídeňský Looshaus naproti Hofburgu byl prvním významným dílem brněnského architekta
Lina později svého sňatku trpce litovala. Zvlášť, až zjistila, že v Rakousku to není s rozvodem církevního manželství jen tak. Když se po pár letech chtěla znovu provdat, přesvědčovala Loose, aby se oba přihlásili naoko k maďarské národnosti, kde by naopak rozvod byl mnohem jednodušší. Adolf jí ovšem vstříc nevyšel, což sám později olitoval, když i on se chtěl podruhé oženit. Pak už se stává jejich svazek definitivně minulostí.
Mezitím přicházejí první zakázky na interiéry i domy, ale pořád to ještě není dostatečný výdělek pro život „na úrovni“. Ani to mu ovšem nezabrání v dalším milostném dobrodružství. Na svém turné po Evropě se do Loose bezhlavě zamilovala o šestnáct let mladší anglická tanečnice Elisabeth „Bessie“ Bruce a rozhodla se kvůli němu zůstat ve Vídni.
Právě s Bessie zažívá Loos své první úspěchy a díky tomu ji milenec může zahrnovat dárky, včetně norkového kožichu. Oba milují divadlo i balet, jezdí k moři či do Paříže, ale netuší, že jejich společný čas se rychle krátí.
Bessie se narodila a vyrostla v chudinské části Londýna a už tam patrně bylo zaděláno na její problémy s plícemi. Z prvního léčení ve švýcarském Davosu se ještě vrátila v pořádku, ale po čase musela opět do Alp. V té době začínají samotného Loose trápit žaludeční vředy. Tráví spolu několik týdnů ve švýcarském Leysinu, Alfréd se pak ale vrací do Vídně.
Píše se rok 1914 a Rakousko-Uhersko vyhlašuje válku Srbsku. I Loos musí narukovat, byť kvůli svým zdravotním problémům znásobeným částečnou hluchotou jen do kanceláře v Sankt Pölten, kde obvykle tráví čtyři dny v týdnu. Zbývající čas věnuje pobytu ve Vídni, kde se seznamuje s teprve sedmnáctiletou Elsie Altmann. Bessie má jako Angličanka problém odjet ze Švýcarska, a tak se od Adolfa dozvídá poštou, že už nejsou pár. Přesto mu není stav jeho bývalé přítelkyně lhostejný a zařizuje po válce její odjezd zpět do Londýna, kde Bessie za několik měsíců umírá.
Elsie Altmann (1900 - 1984) v roce 1919, kdy se provdala za Adolfa Loose
Tou dobou už je ale skoro rok ženatý s Elsie, dívkou z dobré rodiny, která studuje tanec a sama i přes své mládí dává lekce moderního výrazového tance. Ačkoliv je od sebe dělí celých 30 let, je Elsie je tou, která financuje jejich společný život. Za večer stihne objet taxíkem i osm různých míst, kde předvádí publiku své umění. Jejím zlatým hřebem je „tanec uličníka“ na slavný Radeckého pochod, který patřil po pádu monarchie v roce 1918 k „zakázaným“ skladbám, stejně jako původní císařská hymna.
I přes své mládí má už za sebou Elsie poměrně dost zkušeností, včetně nevydařeného „válečného“ manželství s mladým důstojníkem, kterému ji slíbili rodiče, ale ona mu utekla přímo o svatební noci. S Loosem mají stejné kulturní zájmy, ale je znát, že on už by se rád usadil. Elsie ve svých pamětech vzpomíná, jak spolu trávili nedělní obědy či cestovali na „chudé Rakušany“, kdy si na nejatraktivnějších místech pronajímali nejlevnější pokoje či přespávali cestou v nočních vlacích, a živili se při tom ohřátými konzervami.
Elsie měla naštěstí časem dostatek angažmá i v zahraničí a dařilo se jí ušetřit peníze, kterými mohla svého téměř padesátiletého manžela podporovat. Dokonce jej na čas zaměstnala i coby svého manažera, když po válce neměl téměř žádné vlastní zakázky. I proto se Loos rozhodl ji v roce 1921 ustanovit svou univerzální dědičkou a závěť potvrdil i po jejich rozchodu o tři roky později.
Elsie po svém návratu do Vídně cítila, že jen tanec už brzy stačit nebude. Proto začala brát intenzivně hodiny zpěvu, pro který měla rovněž talent. V roce svého rozvodu se představuje poprvé jako zpěvačka a herečka Divadla na Vídeňce, kde sklízí uznání v operetách Emmericha Kalmána Čardášová princezna či Hraběnka Marica. Diváci ji milují a chodí kvůli ní také na nová nastudování operet Netopýr, Vídeňská krev či Noc v Benátkách.
Její další cesta míří do New Yorku, kde se naučila i step a charleston. Na pár let se ještě vrací do Vídně, ale když jí nevyjde ani třetí manželství, tentokrát pro změnu se zubařem, přijímá v roce 1933 pozvání do Argentiny. Má smlouvu na dva měsíce do kabaretu, ale nakonec zůstává na jihu Ameriky až do své smrti. Nejprve je důvodem okouzlující kubánský jazzman Louis Felipe Gonzales-Varona a později i její jediné dítě. Kromě toho v Evropě začíná válka a Elsie získává angažmá v Radiu Belgrana, kde je její kolegyní u mikrofonu i mladičká Eva Duarte - pozdější první dáma Argentiny Evita Perónová.
Ani čtvrté manželství Elsie nevydrželo. Aby uživila sebe i dceru, protlouká se jako překladatelka, recepční, telefonistka v hotelu či učitelka cizích jazyků. Posléze začíná psát, nejprve fejetony, později i knihy, včetně svých vzpomínek na Adolfa Loose, které poprvé vycházejí krátce po její smrti v roce 1984.
Claire Beck Loos (1904 - 1942)
Ani po rozvodu s Elsie nezanevřel Adolf Loos na ženy, spíš naopak. Dokonce se v roce 1928 musí u soudu hájit proti nařčení ze zneužití dvou mladých dívek. Důvodem bylo, že měl u sebe doma malovat nahá děvčátka ve věku 8 a 10 let, a také že se u něj našlo několik fotografií nahých dětí. Soud nakonec rozhodl o jeho vině v některých menších proviněních a propustil jej na kauci.
O rok později, při práci pro jejího otce, plzeňského továrníka Otto Becka, se Loos seznamuje s Claire Beck a nevadí mu, že je dělí celých 34 let. Vystudovaná fotografka sdílí se svým partnerem lásku ke všemu krásnému a odjíždí za ním koncem 20. let do Paříže, kde Loos v té době získává několik zakázek. Mimo jiné navrhuje i avantgardní pruhovaný dům pro tanečnici Josephine Baker, který zůstal bohužel jen v plánech a modelu.
Claire a Adolf se tajně zasnubují, aby svůj vztah oficiálně posvětili v létě 1929. Loos už je ale těžce nemocný a nepomáhá mu ani cesta na Riviéru. O tři roky později se manželé rozvádějí a pár měsíců na to Adolf umírá v sanatoriu u Vídně, kde se o něj - hluchého a špatně chodícího - stará mladá ošetřovatelka Anna Thiele. I přes svůj vážný stav Adolf uvažuje, že by se s ní ještě oženil, ale smrt je rychlejší.
Náhrobek Adolfa Loose na centrálním vídeňském hřbitově, který si krátce před smrtí sám navrhl
Také Claire se s ním „loučí“ knihou o jejich společném životě, kterou vydává v roce 1936. Snaží se pomocí historek a rodinných fotografií získat finance na Loosův náhrobek - jednoduchou žulovou krychli, jak si jej sám navrhl.
Sama Claire se po rozchodu ochází do Prahy, ale po obsazení Československa v roce 1939 se vrací za svou rodinou do Plzně. Na rozdíl od bratra a sestry, kterým se podařilo zemi ještě včas opustit, zůstává Claire s matkou, obě musí nosit židovskou hvězdu a koncem roku 1941 nastupují do terezínského transportu. Hned v lednu je Claire deportována do Rigy, kde se její stopa ztrácí a neznáme místo ani datum její smrti.
Ještě zbývá nahlédnout na osud Adolfova adoptivního syna - Waltra Loose. Jeho život se po odchodu z Brna uzavřel v roce 1957 v rakouském Innsbrucku.
Muselo uběhnout bezmála sto let, aby svět znovu objevil nadčasově jednoduchou krásu budov i interiérů navržených Adolfem Loosem a začal za nimi jezdit do Vídně, Prahy i Plzně. A že je pořád čemu se obdivovat.
Pro další informace:
Elsie Altmann - Loos: Můj život a Adolf Loos, Pragma, 2003
