Článek
Je mi jasné, že spousta dřív narozených, kteří už chodili do práce, měli rodiny a vůbec si tak nějak posocialisticku žili, to měli mnohem náročnější.
Kromě členů rodiny, se kterými jsme se už bohužel rozloučili, mi ze starých časů moc věcí nechybí. Ale když jsem si tuhle otázku položila, tak se dvě věci objevily.
Trochu mám nostalgii po samostatných menších obchodech, kde to specificky vonělo - v pekárně u kláštera po kremrolích, v mlékárně po sýrech, zvlášť těch uleželých pod skleněným zvonem, v rybárně po rybách, které jsme si chodili prohlížet přes sklo pultu, v ovoci a zelenině po kysaném zelí, které měli uskladněné v sudu vzadu v chladné chodbičce a vážili z něj do pytlíků.
Zvlášť se mi stýská po malých knihkupectvích, před kterými vždycky ve čtvrtek stála fronta. Pro později narozené: existovaly „knižní čtvrtky“, kdy na pult přicházely nové knihy. Sice většina nebyla moc ke čtení, ale sem tam se našel nějaký pěkný kousek. Obdivovala jsem paní knihkupcovou s elegantním drdolem a chůzí baletky, která balila na milimetr přesně jednotlivé zakoupené svazky do papíru se speciálním potiskem. Záviděla jsem jí a chtěla být jako ona.
Sice jsem si to v létě 1990 splnila, když jsem na náměstí o prázdninách pomáhala prodávat přehršel rychle vydaných Vaculíků, Klímů, Švandrlíků, Solženicynů a dalších dřív zakázaných knih, ale to už nějak nebylo ono.
A po čem se sem tam zasteskne vám?
