Článek
Cora byla mistrem iluzí o sobě, ale i o mužích, kteří jí svorně leželi u nohou v čase druhého francouzského císařství za vlády Napoleona III. Přitom její start do života nebyl nijak oslnivý. Narodila se pravděpodobně v prosinci 1836 ve starobylém přístavním městě Plymouth v anglickém Devonu jako Eliza Emma Crouch.
Velmi neobvyklý je fakt, že pokřtěna v místním kostele St. Andrew byla až o rok později, spolu se svou novorozenou sestrou Hannah. Co k tomu její rodiče vedlo, netušíme, ale v době vysoké novorozenecké a dětské úmrtnosti je skutečnost, že Eliza patřila rok mezi nekřtěňátka, minimálně zarážející. Na vině nemohl být ani nemanželský původ, protože její rodiče - ve své době uznávaný skladatel a violoncellista Frederick William Nicholls Crouch a populární kontraaltistka Lydia Pearson - byli manželé už od roku 1832.
Šlo patrně o svazek velmi nekonvenční, protože pět let po narození druhé dcery odešel otec do Londýna, kde se znovu oženil, tentokrát pro změnu při katolickém obřadu, zplodil další dvě děti a poté sám odjel do Ameriky. Ani tam nezahálel a kromě oblíbených skladeb přivedl na svět i další potomky. Nakonec jich měl celkem 27.
Elizina matka vyřešila svou opuštěnost také po svém a přivedla do rodiny Richarda Williama Littleye, který spolu s ní rozhodl o dalším osudu Elizy. Poslali ji do dívčí školy v Boulogne-sur-Mer na severu Francie, ale po čase se odtud vrátila a spolu se svou mladší sestrou žily u babičky a dědečka z otcovy strany. Bývalý houslista a sekretář Královské filharmonické společnosti asi neměl moc pochopení pro dobrodružnou povahu své vnučky, proto nebylo divu, že se ani ne dvacetiletá dívka rozhodla sem tam vyrazit na zapřenou za zábavou.
Dle jejích vzpomínek ale narazila kosa na kámen a jeden výlet za dobrodružstvím skončil tím, že ji neznámý muž opil a poté znásilnil. Když se dívka vzpamatovala, zjistila, že jí dotyčný zanechal „památku“ na ztrátu panenství v podobě pětilibrové bankovky, což bylo víc peněž, než kdy do té doby viděla pohromadě.
Cora na začátku své pařížské „kariéry“
Zda to tak skutečně bylo, už asi nikdo spolehlivě neověří, každopádně od té chvíle se Eliza rozhodla odejít z babiččina domu a najala si vlastní pokoj v londýnské čtvrti Covent Garden.
Netrvalo dlouho a dívka zjistila, že pokud bude vystupovat jen sama za sebe, dobře se neuživí a skončí brzy jako nemocná a neatraktivní žebračka se závislostí na ginu, jakých byl plný Londýn. Proto se pragmaticky seznámila s Robertem Bignellem, provozovatelem vyhlášeného podniku Argyll Rooms, kde kromě baru a tanečního sálu existovala i diskrétní chambre separée, kde se návštěvníci mohli „pobavit“ se ženským personálem. Eliza se rychle rozkoukala a zanedlouho obsadila roli oficiální přítelkyně samotného majitele.
S Bignellem se také poprvé podívala do Paříže, kam impresario pravidelně jezdil čerpat inspiraci pro svůj podnik. Hlavní město Francie v té době udávalo nejen módní, ale i zábavní trendy. Eliza byla městem, kde šampaňské teklo proudem a nikdo nešel spát před svítáním, naprosto okouzlená a okamžitě se rozhodla, že tady chce žít a prorazit.
Proto nechala „zemřít“ Elizu a stala se z ní Cora Pearl, což podle jejího mínění lépe vystihovalo roli, kterou chtěla napříště hrát. I tentokrát vsadila na světa i Paříže znalého průvodce a seznámila se s Monsieur Roubissem, který jí zařídil první bydlení na módní adrese, naučil ji praktiky pro uspokojení jakýchkoliv přání a dodal jí i obchodní know-how. Jejich spolupráce trvala celých šest let a na jejím konci nebylo v Paříži úspěšnější kurtizány.
Cora všechno vsadila na kariéru vydržované ženy. Jejím prvním oficiálním „klientem“ se stal pětadvacetiletý Victor Masséna, třetí vévoda du Rivoli, a pozdější pátý princ z Esslingu. Kromě toho, že jí zahrnul šperky a nákladnými dary, platil i její byt, služebnictvo a dokonce vlastního šéfkuchaře. Také jí věnoval prvního koně, na kterém se Cora naučila jezdit „jako Amazonka“, a bohužel ji uvedl i do světa hazardních her, což se pro její další osudy ukázalo jako klíčové.
Cora s princem Achillem Muratem v roce 1865
Kromě Masséna věnovala Cora svou přízeň i princi Achillemu Muratovi, což byl nejstarší syn Napoleonovy sestry Caroline a bratranec císaře Napoleona III. Díky němu se Cora dostala do nejvyšších společenských kruhů a mezi její přátele se počítali princ Oranžský, následník belgického trůnu či císařův bratr vévoda de Morny. Ti všichni ji zahrnovali šperky a dotovali její nákladný život.
Cora jim nezůstávala nic dlužna, připravovala pro ně opulentní hostiny a maškarní večírky s překvapením, což byla zpravidla ona sama ve sporém kostýmu povzbuzujícím jejich fantazie. Jednou se třeba nechala uprostřed hostiny přinést jako další „lahůdka“ na obrovském stříbrném tácu, který neslo šest silných mužů. Když tác položili před šokované hosty, byla na něm Cora „oblečná“ jen do snítek petrželky. Mimochodem, tahle scéna se před pár lety stala inspirací pro zpěvačku Katy Perry - Bon Appétit (Official) ft. Migos.
Vůbec nejdelší, devítiletý vztah měla s bratrem císaře Napoleona III., Josephem Charlesem Paulem Bonapartem. Mimo jiné jí věnoval několik domů a sídlo zvané „les Petites Tuileries“.
Cena sbírky Cořiných šperků byla odhadována na 1 milión franků, což ji mohlo pohodlně zajistit až do konce života, nebýt vášně pro hazard. Cora byla schopná za jediný večer utratit až 10.000 franků a občas se chovala, jako kdyby už nemělo být zítra.
Nekonvenční žena věděla, že čas její atraktivity vyprchá spolu s mládím, a proto se snažila ho všemožně pozastavit. Proslula používáním čím dál rafinovanějších líčidel. Jako první experimentovala třeba s pudrem polepšeným o částečky stříbra či drcených perel, aby opticky rozsvítila svojí pleť. Také se snažila uchytit v divadle. Jednou se objevila coby spoře oděná Eva, jindy dokonce zpívala roli Cupida v operetě Orfeus v podsvětí od Jacquese Offenbacha.
Díky prvním daguerrotypiím, předchůdkyním fotografií, se Cořina krása uchovala navěky
To už se ale její kariéra chýlila ke konci. Zlom nastal, když se sedmatřicetileté Coře začal dvořit o deset let mladší Alexander Duval. Ačkoliv ji zahrnul šperky a nákladnými dary, Cora jeho prosby nevyslyšela. V prosinci 1872 přišel Duval do jejího domu s nabitou zbraní a dodnes není zřejmé, zda chtěl zastřelit ji nebo sebe. Když vyšel výstřel, byl mladý muž na pokraji smrti, a ačkoliv se později uzdravil, proti Coře se zvedl všeobecný nesouhlas. Byla vykázána z Paříže a původně měla opustit i Francii. Nakonec mohla zůstat, ale pouze mimo hlavní město. Navíc propadl její nemovitý majetek, což rázem snížilo její bohatství o pořádný díl.
I ze zbytku by byla bývala mohla žít spokojeně až do smrti, nebýt její vášně pro hazard, které se nechtěla vzdát ani během dalších let strávených v Monte Carlu a v Nice. S nástupem republiky po francouzsko-pruské válce navíc ztratila většinu ze svých šlechtických mecenášů a nastupující věk podnikatelů se na kurtizány díval skrz prsty jako na zhýralý přežitek.
Jak se její jmění tenčilo, musela Cora stále víc snižovat své nároky na pánskou klientelu, až skončila doslova na chodníku. Posledním pokusem, jak si vydělat peníze, byly Cořiny paměti, které poslala před otištěním všem svým milencům a nabídla jim, že za určitý obnos jejich postavy vypustí nebo alespoň nebude uvádět jejich jména. Patrně jí plán alespoň částečně vyšel, protože když kniha v roce 1886 vyšla, zdaleka neobsahovala tolik pikantních podrobností, kolik jich Cora za svůj pestrý život prožila.
Nedlouho poté, co byla kniha vydána, se rapidně zhoršil Cořin zdravotní stav a lékaři konstatovali, že trpí rakovinou střev. Když 8.7.1886 zemřela, vyšla zpráva o jejím skonu jak ve francouzských, tak i anglických novinách.
Kromě pamětí, které od té doby vyšly ještě několikrát, zbyly po Coře i další vzpomínky. Byl po ní pojmenován módní nápoj nazvaný „Slzy Cory Pearl“ či parfém nazvaný prostě jen „Cora Pearl“. A v londýnské Covent Garden, kde odstartovala svou kariéru, dodnes funguje restaurace, která nese její jméno.
Pro další informace:
Cora Pearl: The Memoirs of Cora Pearl, 1886
Joana Richarson: The Courtesans: The demi-monde in nineteenth century France, 1967
Wilfred Herbert Holden: The Pearl from Plymout: Eliza Emma Crouch alias Cora Pearl, 1950
