Článek
Do kanceláře dopravního podniku na jihu Čech jsem vešla s jednoduchým dotazem: „Máte ještě letošní jízdní řády?“ Myslela jsem samozřejmě papírovou verzi, jakou si doma můžete kdykoliv v klidu prolistovat a vybrat příslušný spoj.
„Ale ty už jsme přece letos vůbec netiskli“, koukala na mne úřednice, jako bych právě přistála z Marsu.
Diskuze vzápětí pokračovala: „Aha, a kde si má cestující vyhledat spojení?“ „No přece na internetu!“ Pokračuji v konverzaci: „A je-li dotyčný, pro koho jízdní řád sháním, internetem nepolíben?“ „Ale pani, chytrý telefon má přece každý!“ ubezpečila mne ta dobrá žena. „Hm, nemá, je-li vyššího věku a má jen tlačítkový telefon“, kontrovala jsem. „No tak má hodné děti, které mu to najdou!“ nedala se úřednice. „A když ty děti žijí 300 kilometrů daleko, chodí do práce a nemohou pokaždé reagovat?“ Na to už protiargument nezazněl.
Chápu, že dnešní doba na nikoho nečeká a počítá s tím, že si všichni poradíme s technikou a svižně budeme přijímat nové trendy. Jenže od určitého věku nebo stavu mysli to prostě nejde.
Po zkušenostech z covidu a minulých voleb by se mohlo zdát, že jsou už všichni minimálně na facebooku, instagramu či si pilně vyměňují maily nebo whatsappy. Jenže kupodivu jsou mezi námi i tací (a nemusí být nutně jen vyššího věku), kterým být neustále on-line a koukat do chytrých placatých krabiček není vlastní.
Určitá arogance a převaha nad všemi, co nejsou „trendy“, neplatí kartou, nesledují Tik-tok a chtějí žít po svém, nesluší nikomu. Je pravda, že takových „antitechniků“ bude méně a méně, ale každý by měl mít nárok si vybrat, zda bude žít off-line nebo bude neustále „na drátě“, byť ten drát už dávno necvrliká jako modem, ale visí neviditelně všude kolem nás. I tomu se totiž pořád říká svoboda.
