Článek
Novináři přinášejí do redakce typy na články nebo jsou jim přidělena šéfredaktorem. Druhý případ mne kdysi zavedl na základě zlatě vytištěné pozvánky na ustavující schůzi VIP klubu, kde se kromě vybrané společnosti objevilo i jedno „sus domesticus“ v lidské kůži.
Po listopadu 1989 se i u nás začalo mezi nově se vyrojivšími podnikateli, restituenty a politiky stávat módou vstoupit do klubů mocných, kde se pod záštitou bohulibých úmyslů potkávali lidé, aby mohli v klidu probrat pracovní i soukromé projekty. Často šlo opravdu o věci bohulibé, jen se k tomu sem tam přimotal někdo, kdo se nakonec ukázal pro dotyčnou organizaci spíš přítěží než pozitivem.
Nejinak tomu bylo v případě doktora Jaroslava Bartáka, pro kterého se později vžilo označení doktor „čuně“. Nevzniklo jen tak, třeba z jeho obliby vepřového nebo s příchylnosti k malým roztomilým čuníkům chovaným jako mazlíčci. Důvodem bylo výhradně chování páně doktora k opačnému pohlaví.
Jak o pár let později vyšlo najevo, měl velmi „nestandardní“ požadavky vůči mladým ženám, které najímal coby své asistentky. Musely jej mj. doprovázet na zahraniční služební cesty, kde po nich vyžadoval „osobní služby“. Když před jeho ataky a vtíravostí poté, co jí zabavil pas, jedna z dívek utekla a obrátila se na opačném konci světa na ambasádu o pomoc, cítil se doktor dokonce dotčen, co mu to ta „lhářka“ jenom provedla.
Postupně ovšem vyplulo na povrch, že se ke svým zaměstnankyním choval doslova jak ke „kusům masa“, vyžadoval po nich nejen sex, ale všemožně je i trýznil a vydíral. Nakonec je ještě ponižoval při výpovědích u soudu, kdy o nich mluvil jako o prostitutkách a přirovnával jejich intimní místa k tunelu Blanka.
Pozdější mu soud dokázal, že má na svědomí nejméně deset mladých dívek, které buď znásilnil, nebo se o to alespoň pokoušel, dál některé z nich omámil neznámými chemikáliemi a matce jedné z nich dokonce vyhrožoval. Dohromady z toho byl rozsudek na 14 roků za mřížemi.
Následně na dotyčného „prasklo“, že se zpoza mříží snažil poměrně amatérsky zorganizovat vraždy tří mužů, kteří proti němu svědčili, ale v tomto případě se nenašlo dost relevantních důkazů k dalšímu verdiktu. Nakonec si Barták odseděl „jen“ 11 let a nedávno se pokoušel soudit s Českou republikou o milióny, o které údajně přišel kvůli svému pobytu ve vězení.
Naposledy jsem o něm slyšela před víc než dvěma lety v souvislosti s prezidentskými volbami, kde se motal kolem jednoho z kandidátů a snažil se mu nabízet své služby. Naštěstí marně. Moje babička by řekla, že už byl totiž známý jako „falešná pětikoruna“.
Proč o tom píšu? Důvody jsou dva. Coby začínající novinářka jsem měla s dr. Bartákem „tu čest“, kdy mne redakce vyslala na zakládací schůzku krajské sekce VIP klubu, jenž dotyčný v té době reprezentoval na republikové úrovni.
Obnášelo to i rozhovor tváří v tvář, kdy se doktor oháněl před začínající novinářkou zvučnými jmény z vysoké politiky, s nimiž si údajně tyká, a zároveň každou chvíli využil k otření se či „potlapkání“. I po letech se mi vybaví ten pocit odporu z doteků zpocené ruky všude možně a pořád mne mrzí, že jsem se hodně důrazně a nahlas proti tomu neozvala. Tenkrát jsem ještě neměla tolik zkušeností. Naštěstí po tomhle „zážitku“ už mne nic podobného ani nepotkalo. Snažila jsem se co možná nejrychleji rozhovor ukončit a zároveň couvala do vedlejší místnosti, kde se nacházeli ostatní účastníci sešlosti.
Druhým důvodem je fakt, že bohužel takové chování mužů k ženám přichází po určitém útlumu zase do „módy“. Mladí pánové a chlapci jsou na sociálních sítích atakováni příspěvky „borců“ typu Andewa Tate či Fikiho Sulíka, kteří jim radí, jak se stát „králi mizogynů“ a ukázat ženám, kdo je tady pán tvorstva.
Co na tom, že jejich silné řeči mají v první řadě nalákat dost sledovatelů a tím dotyčným vydělat na pohodlný život. Škoda, kterou zároveň dělají v hlavách celé jedné mladé generace může být poměrně velká. A to jsem doufala, že chlapi „čuňata“ už budou patřit jen do temné historie.
Pro další informace:
