Článek
Počet věřících u nás spíš ubývá, než přibývá. Čím to může také být, to dokazuje i nejnovější případ z Prahy, kdy nejvyšší katoličtí představitelé „nerozdýchali“ ekumenickou mši slouženou v sýpce břevnovského kláštera a potrestali za ni kněze, který ji vedl.
Podotýkám, že se nejednalo o prostor kostela, který si asi většina i nekatolíků spojuje s čímsi posvátným. Naopak v případě „Hospodina v hospodě“ se mělo jednat o setkání věřících i nevěřících s přesahem. Nejenže šlo o připomínku zemřelé maminky novokněze i dalších lidí, ale zároveň mělo jít o setkání s představením charitativního projektu jídla pro potřebné a drobným pošťouchnutím byl i fakt, že ministranty byli zároveň vinaři, kteří do Břevnova dovezli na ochutnávku své výpěstky.
Pokud si dáte hodinku času a na záznam mše se podíváte, uvidíte směs lidí před i za oltářem, kteří by se patrně nikdy v takovém složení nepotkali, ale věřím, že tenhle společný prožitek je někam posunul. Možná nezačnou pravidelně každou neděli chodit do kostela, ale třeba začnou víc přemýšlet o svých činech, a tak nějak podvědomě dodržovat desatero, byť by ho třeba nebyli ani schopni vyjmenovat.
Čím dál víc se totiž zapomíná na to, čím vlastně původně křesťanství bylo. Že mělo jít hlavně o toleranci vůči svému okolí a o chování se k ostatním tak, jak bychom si přáli, aby se okolí chovalo k nám.
Kostel je místem usebrání se po stovky let, prošla jsem jich na desítky u nás i v dalších evropských zemích. Některé mne oslovily, k jiným jsem zůstala „hluchá“ a vnímala je víc přes jejich historii a umění. Víra se nedá zavřít jen do čtyř stěn, aby zůstala živá, musí ven a pořád se vyvíjet.
Nejintenzivnější zážitky nemusí člověk navnímat jen pod starobylou klenbou Sixtinské kaple ve Vatikánu, byť její genius loci nezapůsobí snad jen na totálního balvana, ale klidně u božích muk uprostřed polí nebo v břevnovské sýpce.
Ještě před sto lety bylo běžné, že se římskokatolická mše sloužila v latině a duchovní byl při ní obrácen k věřícím zády. Byla to doslova revoluce, kdy se otočil tváří k věřícím a jeho slova se začala ozývat v mateřštině. Důležitá je i odpověď přítomných - nejen ústy, ale hlavně srdcem.
Pokud si tohle někdo na arcibiskupství neuvědomí a bude rigidně trvat na dodržování ritu v místě a čase obvyklém, pak je něco špatně. Víra a s ní úzce spojená naděje totiž nemají atomový budík nařízený na 7.00 v neděli, ale jsou všudypřítomné. Zvlášť v dnešních rozhádaných časech by se jim mělo dostávat sluchu kdykoliv a kdekoliv.
Pro další informace:
