Článek
Berlínská rodačka Irene Kalkofen (1909) toužila studovat medicínu, ale její sen byl ve 20. letech 20. století předem odsouzen k nezdaru. Rodině žijící v poraženém poválečném Německu svíraném navíc gigantickou inflací chyběly peníze i na podstatnější věci, než bylo dceřino vzdělání.
Proto ji poslali do kurzu domácích prací, kde se učila jak správně prát a uklízet. Nesnášela to. Nejraději by se rozjela do světa, což pro samotnou dívku stále ještě nepřipadalo v úvahu.
Byť se z Berlína právě začínalo stávat jedno z nejmodernějších a nejprogresivnějších měst, kam přijížděly stovky cizinců, aby zažily jeho nekonformní atmosféru charakterizovanou architekturou školy Bauhaus, vyhlášenými kabarety a expresionistickou kinematografií, Irene se musela pragmaticky poohlížet po zaměstnání.
Shodou okolností se přišla na jaře 1928 představit k jen o šest let starší mladé paní Grete Weissové, která hledala chůvu pro svou čtyřletou dceru Hannu z prvního manželství. Irene měla děti ráda, a tak si řekla, že nemá co ztratit. Stala se součástí rodiny, kterou už v té době rozvedená Grete sdílela se svým novým manželem - Fritzem Tugendhatem.
Oba plánovali, že se z Berlína po přesunou zpět do rodného Brna, kde měli v plánu založit svůj nový domov. V německé metropoli oslovili v té době vycházející hvězdu architektury Ludwiga Miese van der Rohe. Grete znala z návštěv ve vile postavené pro sběratele umění Hugo Pearla jeho práci a zaujalo ji, jak vyučený kameník dovede kouzlit s otevřeným prostorem, kde mizí hranice mezi vnějším a vnitřním světem.
Proto, když dostala jako svatební dar ke sňatku s Fritzem část zahrady u otcovy brněnské vily a velkorysou nabídku, ať si na něm nechá postavit dům podle svých představ, padla její volba právě na Miese van der Rohe.
Když Grete Ireně nabídla, aby jela s nimi do Brna, neváhala. Jenže život jí zkomplikovaly československé úřady, které říšské Němce vydaly povolení k pobytu pouze na rok. Pak se musela vrátit zpět do Berlína.
Velké okno z pokoje Irene směřovalo do horní části zahrady, pod ním je zimní zahrada u „Skleněného pokoje“
Ale už o tři měsíce později bylo všechno jinak. Greta čekala své druhé dítě a chtěla mít Irene u sebe. Nakonec se jí úřady povedlo přesvědčit až v lednu 1931 a během pár týdnů už se Irene stěhovala do moderního proskleného paláce nad Brnem - do vily Tugendhat.
Postavení chůvy nebylo jednoduché. Zpravidla nepatřila ani ke služebnictvu, ale zároveň nebyla členkou rodiny, existovala ve vzduchoprázdnu mezi rodinným světem „nad schody“ a „pod schody“ s personálem.
Irene měla v tomhle ohledu štěstí, jak sama po letech vzpomínala: „Někdy se ke mně chovali jako ke starší dceři nebo jako ke starší sestře Hanny. Byli na mě strašně hodní a já jsem měla hrozně ráda matku (Grete) a taky jsem měla moc ráda otce (Fritze). Dobře jsme si rozuměli, protože jsem neměla moc pěkné dětství a věděla jsem, jaké těžkosti člověka můžou potkat.“
Irenin pokoj v horním, soukromém patře rodiny sousedil s pokoji dětí. Když byly nemocné, sloužil jako karanténa a do budoucna se s ním uvažovalo pro další potomky. Kromě vestavěné skříně a umyvadla v něm nechybělo lůžko, křesla a velké okno s výhledem na zahradu.
Koupelna s děleným umyvadlem
Co Irenu překvapilo, bylo důsledné dělení umyvadel v koupelně jak pro dospělé, tak i pro děti. Větší část sloužila k mytí rukou, menší byla vyhrazena jen pro čištění zubů.
Život ve vile byl plný drobných radostí. Na terase měly všechny děti (k Hanně a Ernestovi narozenému v roce 1930 přibyl o tři roky později ještě Herbert) pískoviště kryté pergolou, vodní hadici a půlkulatou lavici na společné čtení knížek.
Celá terasa obepínající horní patro domu se časem ukázala coby ideální a bezpečná dráha pro šlapací autíčko a později pro kola. Kromě dětí Tugendhatových sem často chodili hrát si i jejich bratranci a sestřenice žijící v nedalekých domech na dnešních ulicích Drobného a Antonína Slavíka.
Pravým rájem pro ně byla dlouhá zahrada se vzrostlými stromy, která propojovala dům rodičů se secesní vilou babičky a dědečka Löw-Beerových. V zimě děti na svahu sáňkovaly a lyžovaly až k prarodičům, v létě tu mohly běhat po obrovském trávníku bez obav, že je bude kdokoliv pozorovat z okolních domů. Okraje pozemku totiž kryly husté živé ploty.
Pokoj mladších chlapců ve vile Tugendhat
Dle Ireniných vzpomínek byl tatínek Fritz spíš nemluvný. I on se chtěl stát lékařem, nakonec se ale věnoval rodinnému byznysu v textilní továrně, byť jej obchod nikdy moc nebavil. Zato miloval první americké muzikály a měl jich slušnou sbírku na deskách. Ty se pouštěly na gramofonu zpravidla po obědě, kdy se tančilo ve velkém proskleném pokoji s okny, která se dala spustit až k podlaze. Když děti u jídla zlobily, měly taneční dýchánek zakázaný.
Matka Grete spíš dávala přednost vážné hudbě a četbě, proto se tanečních odpolední neúčastnila. Dopoledne většinou pracovala pro brněnskou pobočku Ligy pro lidská práva, stejně jako její přítelkyně Hermine Stiassni. Díky tomu měly obě dobrý přehled o dění v Evropě a záhy jim došlo, že se nad nimi i jejich rodinami začínají kvůli původu stahovat mraky.
Jak později konstatovala nejmladší dcera Tugendhatových Daniela, která se i se starší sestrou Rút už narodila v emigraci: „Židovské svátky mí rodiče neslavili, zato ale Vánoce ano…Teprve Hitler jim vlastně vysvětlil, že jsou Židé.“
Grete byla jednou z prvních, kdo se rozhodl opustit Československo, a to už na jaře 1938. Celá rodina zamířila do švýcarského St. Gallenu a počítalo se s tím, že s nimi pojede i Irene. Jenže ta nebyla do země coby Němka nežidovského původu vpuštěna a musela se vrátit do Brna, kde ještě žila ve vile další tři měsíce.
Později v její prospěch zasáhl Gretin první manžel Hans Weiss, otec její chovanky Hanny. Tou dobou už sám žil v Anglii a tam se mu podařilo vyjednat pro ni nové místo chůvy v německé rodině, která žila nedaleko Londýna. Irene se nakonec k medicíně přeci jen dostala, když po ukončení kariéry chůvy vypomáhala v lékařské ordinaci jako sestra a recepční.
Do Brna se Irene ještě jednou vrátila v době, kdy Ernest Tugendhat studoval ve Vídni filozofii. Vypravili se spolu vlakem podívat, co z vily zbylo. I když už v té době sloužil hlavní prostor skleněného pokoje jako rehabilitační centrum po děti s vadami páteře a soukromé pokoje se změnily v ordinace, bylo to jako návrat domů, kde prožila dle vlastních slov nejlepší léta svého života.
V Anglii už Irene zůstala až do své smrti (2004). Krátce před ní nadiktovala téměř 4 hodiny vzpomínek na svůj život v Brně. S rodinou Tugendhatových zůstávala v telefonickém kontaktu.
Pro další informace:
Daniela Hammer-Tugendhat, Ivo Hammer, Wolf Tegethoff: Vila Tugendhat Ludwiga Miese van der Rohe, rodinný dům Tugendhatových, Barrister & Principal, 2014
Iveta Černá, Dagmar Černoušková: Mies v Brně. Brno: Muzeum města Brna, 2012
