Článek
Luciano Pavarotti miloval život a život mu to vracel. Když se v říjnu 1935 narodil v italské Modeně do rodiny pekaře, dostalo se mu do vínku tří věcí - lásce k lidem, lásce k dobrému jídlu a lásce ke zpěvu.
Odmalička ho inspiroval ho otec Fernando, který měl podle svého syna ještě krásnější hlas než on. Dokonce se našli sponzoři, kteří mu byli ochotni zaplatit na začátku 20. století pěvecká studia, ale on svou profesionální kariéru zpěváka hned mládí vzdal pro nepřekonatelnou trému.
Vokální hudbu ale milovat nepřestal a doma měl úctyhodnou sbírku gramofonových desek s Carusem, Giglim a dalšími slavnými tenory. Navíc sousedé ještě dlouho vzpomínali, že když se z pootevřeného okna jeho pekárny začal ozývat zpěv, připadali si prý jako v La Scale.
Malý Luciano prý už po narození dokázal vyluzovat vysoké tóny, čehož si všiml a okomentoval to i jeho dětský lékař. Naštěstí ale nezdědil trému, navíc měl chuť se učit a oplýval fenomenální pamětí. Už v devíti letech začal navštěvovat místní vyhlášený pěvecký sbor Corale Rossini, se kterým se zúčastňoval nejrozmanitějších soutěží, včetně mezinárodních. V té době ale koketoval i s myšlenkou, že by se mohl stát profesionálním fotbalistou. Ostatně, přízeň ke „kulatému nesmyslu“ si uchoval po celý život.
Kromě otce vyrůstal Pavarotti mezi samými ženami - kromě matky a tří sester na něj měla určující vliv babička Nonna Giulia, která jej vychovávala, když byli rodiče zaměstnaní v pekárně. Byla to výchova poněkud volnějšího stylu, takže chlapec, pro kterého měla babička navíc velkou slabost, věčně běhal venku, hrál fotbal, lovil žáby a prozpěvoval si. Už tehdy se jeho hlas líbil, zkušenosti ze sboru byly znát.
Na operu do divadla se poprvé dostal ve dvanácti letech a naprosto jej okouzlila. Jeho směřování ale definitivně určila až návštěva koncertu lyrického tenora s mezinárodním renomé Beniamina Gigliho, po kterém se devatenáctiletý Luciano definitivně rozhodl - i on bude pěvcem.
Dodal si odvahy a oslovil profesora zpěvu Arriga Pola, zda by jej nepřijal jako svého soukromého studenta. Cesta k prvnímu veřejnému vystoupení byla poměrně trnitá a spojená s existenčními problémy. Luciano musel svá studia několikrát přerušit a přivydělávat si jako učitel či pojišťovák.
Už ve svých sedmnácti letech poznal o rok mladší spolužačku Aduu z Instituto Magistrale, který je po absolvování oba opravňoval vyučovat na základních školách. Když ji poprvé zval do kina, moc se jí nechtělo, ale když ho pak na oslavě u známých uslyšela zpívat, měl vyhráno. Luciano sice nebyl žádný krasavec, i když měl v té době ještě poměrně vysportovanou postavu díky plavání a fotbalu, ale měl už obrovské charisma a optimistickou povahu, která k němu vábila i neznámé lidi.
Jeho hlas dozrál v roce 1961, kdy se uvedl rolí Rodolfa v Pucciniho La Boheme v Teatro Comunale del Giglio v Lucce. Otevřelo mu to postupně dveře na evropská pódia ve Vídni, Amsterodamu, Londýně i Curychu. Zároveň mu to dovolilo si konečně - po sedmi letech - vzít Aduu za manželku a založit s ní rodinu, do které postupně přibyly tři dcery: Cristina, Lorenza a Giuliana.
Zdálo se, že mu nic nestojí v cestě, tleskalo se mu v La Scale, Covent Gareden, jenže pak přišel debut v Metropolitní opeře a první neúspěch. Těsně před představením, na které bylo prodáno 4.000 vstupenek, dostal záchvat hongkongské chřipky. Sice vystoupil, ale další představení se musela zrušit a on odjel domů. Od té doby nevyšel z domu bez jednoho či více šátků kolem krku, aby co nejvíc chránil svůj hlas.
Naštěstí dostal po čtyřech letech možnost svou pověst v Americe napravit a přišel skutečný průlom. Když v roce 1972 účinkoval znovu v newyorské Metropolitní opeře, zazpíval bez zjevné námahy během árie „Ah, mes amis“ v Donizettiho Dceři pluku devětkrát za sebou vysoké C. Publikum se do mladého Itala s jiskrou v oku doslova zamilovalo a mimořádně příznivé kritiky vystřelily jeho kariéru do nejvyšších hudebních pater.
„Král vysokého C s vizáží lva“, jak se Pavarottimu od té doby přezdívalo, se konečně dočkal zaslouženého úspěchu. Byl vítán na předních scénách, což pro jeho manželku a rodinu znamenalo podřídit se zcela jeho životnímu stylu. Adua odešla z místa učitelky a stala se jeho sekretářkou, zároveň se starala i o agenturu zastupující budoucí pěvecké naděje. Jen na výstřižky ze světových novin byly najaty čtyři síly, kterým ještě museli pomáhat dobrovolníci.
Luciano se svou první rodinou - dcerami a manželkou Aduou (v modrých šatech) na začátku 80. let.
Luciano cestoval po všech kontinentech a nikde neodmítal kontakt s fanoušky, prohodil s nimi pár slov, podepsal se nebo se nechal vyfotit. Když přijel v roce 1987 do Švédska, čekala na něj v hotelové recepci prosba, zda by nezavolal mladé ženě, která umírala v místní nemocnici na rakovinu. Okamžitě vytočil připsané číslo a promluvil s ní. Druhý den dostal jako poděkování kytici bílých květů. Až mnohem později se dozvěděl, že ve chvíli jejího předání nemocná zemřela.
V té době se už na Lucianově postavě začal podepisovat nezdravý životní styl, kdy byl schopný si po večerním představení dopřávat opulentní večeři, nejraději v italském stylu. Miloval „pastu“ - těstoviny na každý myslitelný způsob. Řadu let se nic nedělo, operní publikum bylo „zvyklé“ na bytelné pěvce i pěvkyně, a tomu se přizpůsobovala i choreografie představení.
Jenže koncem 80. let, kdy přišel trend svižnějšího pohybu na pódiu, přestával Luciano stíhat. Proto se zaměřil na zcela nový trend - vystoupení mimo operní domy. Spojil se díky dirigentovi Zubinu Mehtovi s dalšími dvěma operními hvězdami, Španěly Plácidem Domingem a José Carrérasem, a společně připravili unikátní koncert v římských Caracallových lázních. Jako fanoušci fotbalu jej věnovali právě probíhajícímu mistrovství světa v Římě.
Přímo na místě sledovalo v červnu 1990 jejich vystoupení na 6.000 diváků, ale další miliarda si ho pustila v přímém televizním přenosu. A stal se zázrak - operní árie se dostaly lidem pod kůži, byť do té doby vážnou hudbu nevyhledávali. Nahrávka koncertu se dokonce dostala na čas do čela světových žebříčků a pánové si společný koncert ještě mnohokrát zopakovali - třeba pro 300.000 diváků pod Eiffelovkou v Paříži, v Jokohamě, v Brindisi či v New Yorku. V roce 1999 pak uvedli speciální koncert složený z nejznámějších vánočních písní ve Vídni. Naposledy společně vystupovali 31. května 2000 v Los Angeles.
Kromě toho účinkoval Pavarotti i na samostatných koncertech s masovou návštěvností. V Hyde Parku zpíval v roce 1991 zdarma pro 150.000 diváků, včetně prince Charlese a Diany, a přihlížející byli nadšení, i když celý čas pršelo. Na koncert v newyorském Central Parku dorazilo v červnu 1993 dokonce půl milionu posluchačů.
Kolem roku 2000 už se Luciano pomalu začal kvůli zdravotními problémy souvisejícími s těžkou nadváhou stahoval do soukromí, kde dával mistrovské lekce budoucím zpěvákům, aby se s nimi podělil o své bohaté zkušenosti. Byl přesvědčený o tom, že starší pěvci mají pomáhat mladším, kteří je jednou na pódiích nahradí.
Pavarotti nezapomínal ani na život mimo operní scény. Miloval vaření, dokonce zkoušel vlastní recepty, hrál ve svém letním sídle v Pesaru nedaleko San Marina s přáteli karty, občas si zapálil dýmku či doutník a proháněl se na svém malém skútru. Odpoledne tu během léta nejraději studoval partitury v houpací síti a zpravidla v ní i usnul.
Možná trochu překvapí informace o Pavarottiho lásce ke koním. Nejenže nechal vybudovat stáje v Modeně a choval v nich s dcerami, které byly vášnivými jezdkyněmi, šestnáct hřebců a klisen, ale také založil mezinárodní závod ve skocích Pavarotti International Horese Trails v Modeně, který se poprvé konal v roce 1991. Sám Luciano říkával, že pokud je kůň ochoten ho nést, rád se projede. U koní nacházel klid a uvolnění od jinak mnohem rušnějšího života.
Postupně přišel ještě k jedné vášni - začal malovat. I k tomu jej inspirovala hudba. Konkrétně, když v roce 1976 ztvárňoval v Chicagu malíře Cavaradossiho v Tosce, dostal od fanynky originální olejové barvy a režisér mu poradil, aby je na scéně začal opravdu používat. Zamiloval se do pestrých tónů a i když nikdy nebral žádné hodiny, přesto se jeho výjevy z italské krajiny staly oblíbenými a vyhledávanými nejen u sběratelů kuriozit.
Tři tenoři - Plácido Domingo, Luciano Pavarotti a José Carreras
O Pavarottiho přízni k něžnému pohlaví se šeptem vyprávěly legendy, přesto zpráva, že se po čtvrt století rozvádí se svou ženou Aduou, způsobila v roce 1996 pořádný poprask. Nebyl to jednoduchý krok ani pro jednoho, obzvlášť, když se ukázalo, že důvodem je už tři roky trvající vztah pěvce s jeho výrazně mladší sekretářkou Nicolettou Mantovani.
Na první pohled nevýrazná dívka s brýlemi uchvátila stárnoucího muže natolik, že se s ní po čase rozhodl založit druhou rodinu. Z předčasně narozených dvojčat v lednu 2003 ale k velkému Lucianovu žalu nepřežil jeho jediný syn Riccardo. Holčička Alice se naopak měla k světu, a tak ani ne za rok „zvala“ hosty na svatbu svých rodičů, která se konala v prosinci 2003 v ženichově rodné Modeně.
Dalo by se říct, že všechno se v dobré obrátilo, nebýt toho, že těhotenství a porod patrně spustily u Nicoletty roztroušenou sklerózu, se kterou se dodnes léčí. Aby toho nebylo málo, v únoru 2006 byla Pavarottimu diagnostikována rakovina slinivky. Přesto ještě dokončil své rozlučkové turné, během něhož absolvoval na čtyři desítky koncertů, včetně zastávky v Praze. V té době už ale bylo vidět, jak mu valem ubývají síly. Celý koncert absolvoval vsedě a jeho příchod i odchod z pódia milosrdně ukrývala opona.
Naposledy se Pavarottiho hlas ozval před obecenstvem naživo 10. února 2006, kdy během zahajovacího ceremoniálu Zimních olympijských her v Turíně přednesl viditelně dojatý pěvec svou „erbovní“ árii Nessun Dorma. Jeho výkon byl brilantní, ale těžce nemocného muže stál maximum sil. I proto se stal legendou ještě za života.
Na pohřeb, který měl být původně soukromý, se v září 2007 sjeli do Modeny nejen rodinní příslušníci, ale i zástupci italské vlády včetně premiéra Romana Prodiho, fotbalisté z jeho milovaného Juventusu Turín či kolegové, a to nejen z operního světa.
Luciano Pavarotti se totiž nebránil ani výletům do populární hudby, zvlášť šlo-li o dobrou věc. V roce 1992 se mimo jiné účastnil charitativního koncertu pořádaného Bono Voxem z hudební skupiny U2 věnovaného občanskou válkou sužované bývalé Jugoslávii. Společně také nazpívali song Miss Sarajevo.
Muzeum Luciana Pavarottiho v italské Modeně
I dnes, bezmála po osmnácit letech, funguje nadace Luciana Pavarottiho, která pomáhá mladým pěvcům z celého světa na startu jejich kariéry. Pořádá pro ně semináře a představuje je na svých koncertech, které se také letos konají v červnu a červenci v Modeně.
Zároveň tu vítá fanoušky z celého světa i Pavarottiho muzeum, kde si zájemci mohou prohlédnout partitury, fotografie a videa ze zákulisí i ze slavných vystoupení, nebo se pokochat kostýmy, ve kterých král vysokého C během svého života vystupoval na nejslavnějších operních scénách. Dokonce je tu k mání kuchařka sestavená z jeho oblíbených receptů.
Pavarottiho největší zásluhou byl fakt, že dostal árie z operních domů ven - do parků, na fotbalová hřiště nebo na sportovní stadióny. Jedno si ale vysloveně nepřál, nechtěl být nikdy spojován s politikou. Proto se jeho potomci rázně ohradili, když při své prezidentské kampani používal Donald Trump Pavarottim nazpívanou árii Nessun Dorma. Kupodivu jim dotyčný vyhověl a už ji dál nepouštěl.
Pro další informace:
Eve Ruggieri: Pavarotti, Iris, 1994
Adua Pavarottiová: Život s Lucianem, Alpress, 1994
