Článek
Po období renesance, kdy se člověk spíš zaměřoval sám na sebe a své tělo, nastal čas pro vyšší cíle přesahující obyčejný lidský život. Zvlášť poté, co si během 30leté války Evropa uvědomila, jak je pozemský život křehký a o to víc se začala orientovat na to, co přijde po něm.
Patřilo k tomu i hledání nových idolů. Ne nadarmo byl v roce 1729 po víc než 300 letech svatořečený zbrusu nový český světec Jan Nepomucký. Stačila „maličkost“ - nález vysušené tkáně ve světcově lebce, kterou tehdejší odborníci na zázraky identifikovali po ponoření do vína jak Johánkův jazyk.
Až později věda odhalila, že se jednalo o seschlý mozek. „Fake news“ neboli legenda o zachovalém jazyku na znamení, že zpovědník královny Žofie, manželky krále Václava IV., nevyzradil ani na mučidlech nic z toho, co mu bylo pod rouškou zpovědního tajemství svěřeno, už si ale žila svým víc než bohatým životem. Fakta mluvící o úplně jiném Johánkovi si musela počkat až do 21. století, kdy je ve své knize shromáždil a realisticky vyhodnotil český historik Vít Vlnas.
Sochu svatého Jana Nepomuckého potkáte v české krajině nejčastěji ze všech světců, včetně národního světce sv. Václava
Dodnes potkáváme světcovu sochu nejtypičtěji na mostech nebo v jejich blízkosti. Má chránit procházející či projíždějící před utonutím, ač sám se dostal do Vltavy už patrně mrtvý. Jana Nepomuckého poznáte na první pohled, aniž byste museli být znalci světcových atributů. Stačí, že bude mít kolem hlavy pětici hvězd. Ty prý totiž zářila nad hladinou Vltavy, aby rybářům ukázaly místo, kam bylo Johánkovo umučené tělo svrženo z Karlova mostu.
Stříbrný náhrobek, který pro světce zhotovil začátkem 18. století Josef Emanuel Fischer z Erlachu ve spolupráci s vídeňským stříbrníkem Johannem Josephem Würthem, byl zaplacen z veřejné sbírky. Což vyvrací námitku, že šlo o vnucený svátek i světce. Naopak se pražské svatořečení v roce 1729 stalo vítanou a silně prožívanou mystickou slavností, kdy se do Prahy sešly a sjely tisíce poutníků ze všech koutů království.
V době, kdy neexistovala žádná hromadná doprava, to byl pořádný logistický oříšek. Kdo ale pouť ve zdraví absolvoval, vzpomínal na ni až do konce života. V časech, kdy bylo tak mimořádných zážitků poskrovnu, se znovu a znovu probíral každý detail, čímž se svědectví předávalo, byť už s řadou „upravených“ detailů, z generace na generaci.
Dodnes je u nás zobrazení sv. Jana Nepomuckého jedním z nejčastěji přítomných nejen v kostelech, ale především v plenéru. Jen na území České republiky existuje víc než 90 soch různé kvality kamenické práce, a to ani nepočítám třeba novější dřevěné skulptury.
Loretánská kaple u brněnského minoritského kostela sv. Jana Křtitele a sv. Jana Evangelisty
Dalším barokním fenoménem, který k nám doputoval pro změnu z Itálie, je stavba uvnitř stavby. Mám na mysli svatou chýši neboli Santa Casa, kde podle legendy bydlela v Nazaretu Panna Marie v době, kdy jí anděl zvěstoval narození dítěte. Do stejného „domu“ sestávajícího ze 3 stěn přiléhajících ke skále se měli vrátit Marie s Josefem a Ježíšem po návratu z Egypta, kde se ukryli před vyvražděním nemluvňat králem Herodesem.
Místo původního chudého příbytku se stalo už během 2. století našeho letopočtu uctívaným prvními křesťany, což se moc nelíbilo místním, zvlášť s nástupem Mohamedových následovníků. Přesto trvalo dalších 1000 let, než byl dům rozebrán a nejpozději v roce 1291 převezen lodí nejprve do Dalmácie, později do italské Ancony. Ani tady ale ještě památka nebyla zcela v bezpečí, proto nakonec po dvou dalších stěhováních našla definitivní místo v bazilice ve středoitalském Loretu.
Legendy mluví o tom, že svatou chýši donesli do Itálie andělé. Mnohem blíž pravdě bude ale vysvětlení, že se o její záchranu zasloužili členové řecké rodiny Angeli. Vatikánské archivy obsahují zprávu, že se jednalo o rod spřízněný s císařským rodem vládnoucím v té době v Konstantinopoli, takže se celá věc pravděpodobně odehrála na pokyn císaře Andronika II. Palaiologose. Na přelomu 80. a 90. let 13. století se ocitla jeho Byzantská říše ve vážné finanční i mocenské krizi směřující k občanské válce, což ho patrně vedlo k rozhodnutí „zachránit, co se dá“, včetně svaté chýše z Nazareta.
Po jejím vzoru pak začaly vznikat „lorety“, neboli samostatné zdobené kaple uvnitř chrámu či v samostatné přístavbě, napříč celým křesťanským světem. Výjimkou nebyly ani české a moravské země. Jen od poloviny 17. do konce 18. století bylo - většinou na náklady šlechticů - vybudováno u nás na pět desítek loret. Bohužel většina z nich se nedochovala.
Brněnská barokní loreta
Asi nejslavnější je u nás Pražská Loreta na Hradčanech se známou zvonkohrou, ale neméně výstavná je i brněnská Loreta ve stejnojmenné kapli u kláštera minoritů.
Brněnskou Loretu najdete na křižovatce ulic Jánská a Minoritská v historickém středu moravské metropole. Vyrostla na místě staršího zrušeného hřbitova u stěny kostela sv. Janů, s nímž je propojená vnitřním průchodem. Slavnostního svěcení se dočkala v květnu 1726.
Její stěny nesou malby imitující mramor a obsahující výjevy ze života Panny Marie a její rodiny. Nechybí ani oblíbené postavy Sibyl a proroků, archa úmluvy a kopie černé Matky Boží z italského Loreta.
Působivá je i ryze barokní freska na kupoli kaple oslavující Pannu Marii coby královnu nebes od malíře Františka Řehoře Ignáce Ecksteina vznikla v roce 1725. Eckstein byl pro svůj italský styl oblíbeným autorem nástěnných maleb nejen v chrámech od Brna přes Opavu až po Krakov a Lvov, ale i na zámcích Milotice, Pernštejn či Kravaře .
Freska malíře Ecksteina letos slaví rovných 300 let
Uvnitř kaple, v těsném sousedství minoritské lorety, je i další, místo typické pro barokní zbožnost - svaté schody Scala Santa. Dle křesťanské tradice jde o mramorové schodiště o 28 stupních, které mělo původně vést do paláce Piláta Pontského. Po něm vystoupal Ježíš, aby si vyslechl finální rozsudek ukřižování. Původní stupně z římského paláce v Jeruzalémě dala ve 4. století převézt sv. Helena, matka císaře Konstantina I. do Říma, kde několikrát změnily místo, až byly nakonec instalovány do papežské kaple ve Vatikánu.
Mezi poutníky byl o ně takový zájem, že je v roce 1723 nechal raději tehdejší papež Innocenc XIII. zakrýt dřevěnými deskami, aby se zcela nezničily. Vystoupat po nich ale není jen tak, aby došel kajícník odpuštění všech hříchů, musí je absolvovat pouze po kolenou.
Svaté schody v brněnské loretánské kapli
Aby dostali podobnou příležitost i ti, kterým byla cesta do Říma moc dlouhá či příliš vyčerpávající, vznikaly právě v době baroka svaté schody i na řadě dalších míst. Více méně byly inspirovány originálem, ale každé měly ještě nějaký ten „bonus“ navíc v podobě vložených ostatků svatých, kterých se mohli věřící při své cestě po schodech dotýkat pro zvýšení účinků svých modliteb. Mimoto druhý, jedenáctý a osmadvacátý stupeň nesou znamení kříže, kde měla být prolita Kristova krev po jeho bičování.
Brněnské svaté schody u minoritů mají ještě jedno tajemství navíc. Vybudovány byly díky štědrému odkazu barona Michaela Wertema, svobodného pána a soudního přísedícího, který odkázal minoritům v roce 1721 většinu svého majetku v hodnotě 55.895 zlatých.
Jeho podmínkou bylo, že budou využity výhradně ve prospěch chrámu, kde bude pohřben i on. Nakonec se vedení kláštera rozhodlo pro vybudování lorety, svatých schodů a dvou pobočných kaplí zasvěcených sv. Josefu a sv. Anně. To se také stalo a po dokončení v roce 1727 byly - šest let po jeho smrti - přeneseny ostatky barona Wertemana do nové krypty kryté skryté právě pod svatými schody.
Zda mu tím byly odpuštěny všechny jeho domnělé i skutečné hříchy nevím, ale jedno díky němu zůstává dodnes - dokonalý doklad barokní krásy, ze které se můžeme těšit i po 300 letech.
Pro další informace:
Vít Vlnas: Jan Nepomucký - česká legenda, Paseka 2013
