Článek
Nejde ani tak přímo o prostředí mezi rakvemi jednotlivých členů slavného knížecího rodu, ale spíš o atmosféru, kterou jsem tam zažívala s kolegyněmi a kolegy. Hlavně kvůli té směsi důstojnosti a mladické lehkosti, s jakou jsme brali poslední lidské věci, jsem se do Třeboně pokaždé ráda vracela a dodnes vracím. I když jsem pak prováděla leckde jinde, nikdy už jsem nic podobného nepotkala. Pokud se kolem dvacítky důvěrně seznámíte s místem, kde se všechno končí, prostě se na svět už vždycky díváte s nadhledem.
Možná i díky téhle zkušenosti jsem četla Bočkovy knížky trochu jinak než „mufloni“. Zaujala mne už jeho trochu opomíjená prvotina Deník kastelána, kterou ještě vydával pod pseudonymem. Na rozdíl od „řachandových“ Aristokratek totiž mnohem víc vystihovala realitu romanticky naladěného člověka, který se poprvé seznamuje zevnitř s tvrdou realitou památkového objektu mimo sezónu, což mezi námi není žádný med. Ani se byvším majitelům nedivím, že většina z nich odjížděla - byla-li v té finanční situaci - na zimu do sídelní Vídně.
První Poslední aristokratku jsem kdysi otevřela neprozřetelně v tramvaji, a pak zaskočila spolucestující salvami smíchu, takže si museli myslet, jak s nimi cestuje právě propuštěný chovanec z Černoviček (brněnská obdoba Bohnic).
Příběh bývalého aristokrata, který se po restituci vrací na rodové sídlo kdesi na Moravě - s americkou manželkou a mladinkou dcerou předurčenou rodovou kletbou k brzké smrti - do reality ranných 90. let, včetně „zděděného“ personálu potřebného k údržbě rodového sídla čítajícího 1 nerudného kastelána, 1 hypochondrického zahradníka a 1 věčně na nekonečné zásobě alkoholu vlastní výroby ujíždějící dobré duše zámku v podobě uklízečky/kuchařky, skýtal nepřeberné množství situačních scének, které byly zátěžovým testem pro čtenářovu bránici.
Pro další díly už jsem radši volila četbu v soukromí. Ne každá scéna ovšem byla tak „čistá“ jako v prvním díle, s postupujícím počtem situací a stereotypů (brblající kastelán, ořechovka paní Tiché, Helenka Vondráčková) se plynulost zasukovávala a čtenář měl pocit nekonečného déjà vu.
Milotice se 2× vydávaly za fiktivní Kostku při filmovém zpracování Aristoratek
Určitým vybočením byla Aristokratka u královského dvora, kde se z Marie III. z Kostky stala dílem nesystematické přípravy, dílem náhody skutečná představitelka mladé „modré krve“, aby se v následném díle Aristokratka pod palbou lásky celý koncept definitivně vyčerpal.
Určitým oživením měla být Aristokratka v Československu. Loňský retrospektivní návrat do času legendární Helenčiny svatby na Kostce, kde se sice vyskytly všechny vedlejší postavy (pochopitelně bez rodiny Kostků, děj je zasazen do ještě tuhé normalizace) už ale výrazně drhnul a moc nebavil.
Kdyby tady celá série skončila, byl by to odchod se ctí. Jenže letos vyšla ještě (snad už definitivně) poslední Aristokratka na smrtelné pohovce, která tvrdě narazila u čtenářů i kritiků. Důvod je jednoduchý - 123stránkový rozhovor mezi Marií a Smrtí je doslova našlapaný absurditou a černým humorem. Logicky musel narazit do neprostupné stěny „my smrt nevidíme“ současníků 21. století, kterou nenahlodala ani pandemie kovidu, ani válka „za humny“ na Ukrajině.
„Memento mori“ v podobě kostice v Sedlci u Kutné Hory
Ve středověku bylo běžné, že lidé chodili pravidelně 2× denně do kostela - ráno a večer - aby se vyzpovídali ze svých prohřešků. To pro případ, že by si pro ně během dne či noci přišla „zubatá kmotřička“ a oni mohli odejít v klidu, že neměli zabouchnutou pomyslnou bránu do nebe jen proto, že se nestihli s Bohem včas usmířit.
„Pamatuj na smrt“ neboli „memento mori“ bylo běžnou součástí života, který se bral spíš jako předstupeň k „životu věčnému“. Proto nebyla smrt takovým strašákem, jako je dnes. Ještě začátkem 20. století, kdy se umíralo napříč generacemi, byla každodenní realita odchodu něčím samozřejmým, zvlášť když se i v dobře situovaných rodinách ne každý potomek nutně dožíval dospělosti.
Až kataklyzma dvou válek ruku v ruce s dostupnější lékařskou péčí začalo smrt odsouvat do kategorie „na to máme ještě spoustu let čas“. O to větší šok pak nastal, když odešel někdo, kdo ještě „neměl nárok“. Třeba holčička ze sousední první třídy, kterou se nepodařilo zachránit po prasklé výduti mozku. Když jí pak šla celá její třída na pohřeb, odnesla to část dětí slušným šokem.
Věta „už se kácí i v našem lese“ mne poprvé zaskočila, když jsme byli spolu s otcem na hřbitově a on se zastavil u čerstvého hrobu jeho spolužáka. Podotýkám, že jim bylo krátce po čtyřicítce. Dotyčný silný kuřák a milovník všech potěšení života nezvládl masivní infarkt.
Připomínky vlastní smrtelnosti se prostě nenosí, zvlášť, pokud ji pojmete „znevažujícím stylem“ či si z ní nedej bože dokonce budete utahovat. A to je přesně ten důvod, totiž naše vlastní pokrytectví, do kterého Aristokratka na smrtelné pohovce musela tvrdě narazit.
Ano, občas je pořádně otravná, když poněkolikáté zdůrazňuje realitu chytrých telefonů, instagramů a dalších civilizačních pohrom, ale scény jako ekoaktivisté přilepení vteřinovým lepidlem k vycpané pandě nebo smrtka v zácviku, která nezvládá své emoce a nakopnutého psa postuje na sociální síti, jsou dobrým důvodem, abychom se dokázali podívat do zrcadla a zasmát se sami sobě.
A nejspíš právě to stálo Evženu Bočkovi za pokus vstoupit naposledy do stejné řeky a vylovit z ní příběh, který nám vzkazuje, ať se nebereme tak smrtelně vážně.
Pro další informace:
E. Boček: Aristokratka na smrtelné pohovce, Druhé město, 2025
