Článek
Co spojuje autory Pavla Kosatíka a Milenu Štráfeldovou? Ani jeden není hudební historik, ale přesto se oba rozhodli ponořit do dokumentů ze života autora Mé vlasti nebo Prodané nevěsty. Alespoň tahle dvě díla patrně napadnou každého, byť totálně nemuzikálního Čecha, když se řekne Bedřich Smetana.
Spisovatel Pavel Kosatík věnoval Mistrovi téměř 450 stran sice poutavého, ale pořád spíš vědečtěji zaměřeného textu, který si samozřejmě najde své čtenáře. Nakolik se mu při tom podařilo vdechnout do sádrové busty ze školních chodeb život, nedovedu posoudit, protože u mne zvítězila Milena Štráfeldová se svým dokurománem Friedrich řečený Bedřich.
Její kniha má 416 stran, ale ani na jedné se čtenář nenudí. Díky střízlivě pojaté obálce možná na první pohled tolik nezaujme jako barevný přebal od Kosatíka.
Pokud jí ale dáte šanci, pak vás čeká živý a čtivý příběh, který školometsky nepoučuje, ale nechá vás nahlédnout do barvitého života kluka, který místo školy stavěl na první místo hudbu. Ostatně o pár let později si coby ctižádostivý student zapsal do deníku: „Budu v technice Lisztem a v kompozici Mozartem.“
Od housliček, na které se naučil první tóny sám ještě před tím, než začal chodit do školy, přes zjištění tatínkova muzikantského přítele (Smetanův otec sládek rád pořádal hudební dýchánky, kterých se sám aktivně účastnil), že chlapec má mimořádný sluch a je třeba s ním co nejdřív začít pracovat, až po trudná studentská léta, tam všude Fricínek přesvědčuje sebe i své okolí, že mu jsou tóny nade všechno a sní o kariéře koncertního mistra - už ale ne na housle, jeho mistrovským nástrojem měl být v budoucnu klavír.
Nejen proto vystřídal postupně čtyři gymnázia, než si rodina mohla vydechnout, že konečně složil maturitu. Mimochodem, v té době jej doučoval i jistý Karel Havlíček (později Borovský), jeho starší spolužák z brodského gymnázia.
Mnohem víc, než znalostí latiny či řečtiny udivoval Smetana svoje spolužáky schopností zapamatovat si každý nový hudební kus, který jen jednou slyšel, a rozepsat jim ho do partitur. Proto se jeho spoluhráči rozhodli investovat do pro jejich kapsu drahých vstupenek na koncerty, kam Fridricha posílali coby „špióna“ a ze kterých jim vždy přinesl ve své hlavě bezpečně uložené nejnovější kousky pro domácí muzicírování.
Smetana měl to štěstí, že dospíval v době, kdy se do hudby dostávala „moderna“ - namísto Mozarta či Beethovena se začínali postupně prosazovat noví skladatelé, včetně tehdejší megastar Ference Liszta, ale také Chopina, Schuberta či Schummana.
Asi nejznámější pomník Bedřicha Smetany na pražské Novotného lávce je poctou nejen jemu, ale i jeho milované Vltavě, která kolem něj šumí. Navíc je i pozvánkou do sousedního Muzea B. Smetany.
Hodně o Smetanově povaze vypovídají jeho vztahy k ženám, které jej silně inspirovaly, ale zároveň mu nepřinášely moc štěstí. Ať už šlo o platonickou lásku k sestřenici Louise, pro níž složil první Louisinu polku, zpočátku neopětovanou vášeň pro první manželku Kateřinu, která mu dala sice čtyři dcery, ale tři z nich záhy zemřely, nebo disharmonický vztah s druhou manželkou Betty. Ta ostatně souhlasila se sňatkem s o 16 let starším vdovcem jen na naléhání rodiny, že jde o „dobrou partii“. Paradoxně asi nejvíc naplňující byl možná jen cit ke švédské přítelkyni kódované F-E-D-A.
Nejen s něžným pohlavím, ale i s politikou se Smetana trápil. Jeho vystupování vůči staročechům vedeným Františkem Ladislavem Riegrem mu dočasně uzavřelo cestu za dirigentský pult Prozatímního divadla, po kterém toužil. Svou neutěšenou finanční situaci se proto rozhodl řešit odjezdem do švédského Göteborgu, kde nebyla nouze o bohaté studenty na jeho hudební škole, ale zároveň se mu dostalo i vřelého přijetí ve společnosti.
Zatímco dnes vnímáme Smetanu jako symbol národní hudby, ve své době byl naopak považován za toho, kdo ji kazí cizáckými prvky. Nejednou se o něm dokonce mluvilo s hanlivým podtextem jako o „wagnerianovi“.
Po návratu z pětiletého působení ve Švédsku se mu sice podařilo dosáhnout určitého postavení i díky Prodané nevěstě, ale stejně neměl co do společenského ani finančního hlediska vyhráno. Svůj díl na tom měla i mimořádná tvrdohlavost a ne vždy správným směrem napřená umanutost hudebního génia. Dobře to ilustruje situace, kdy se rozhodl neuvést svou monumentální operu Libuše dřív, než při korunovaci Františka Josefa II. na českého krále (nikdy k ní nedošlo) nebo až při otevření Národního divadla. Trvalo to celých 9 let.
Smetanův neustálý boj o existenci a uznání navíc zkomplikovala postupná ztráta sluchu a posléze i nastupující demence, při které začal být Smetana - v té době žijící už mimo Prahu u své nejstarší dcery Žofie v myslivně v Jabkenicích - svému okolí nebezpečný.
Proto jej rodina nechala v dubnu 1884 převézt do Tollhausu (ústavu pro choromyslné) v pražských Kateřinkách. Tady také v samostatném pokoji, vyhrazeném pro nejnáročnější případy, 12. května zemřel. Právě v den, kdy na programu Národního divadla byla jeho nejoblíbenější komická opera Prodaná nevěsta, na kterou se do Prahy vypravovaly mimořádné vlaky s diváky z celých Čech i Moravy.
Scéna Prodané nevěsty při uvedení v Národním divadle v roce 1883
Se Smetanovým pohřbem se to mělo identicky, jako s pohřby jiných velkých Čechů - za života se jim nedostávalo takového uznání, jakého by si zasloužili, ale po smrti je každý vynáší do nebe. Mrtvý už se totiž nemůže ohradit.
Čeho si na knize Friedrich řečený Bedřich zvlášť cením, je autorčina práce s celou řadou pramenů - nejen vlastních Smetanových dopisů či listů jeho rodiny, ale i dobových záznamů z tisku, korespondence současníků a celé další mozaiky posbírané poctivě během dvou let přípravy.
Až se do knihy začtete, doporučuji nepřeskakovat ani Mezisoučty, které autorka vložila mezi jednotlivé Smetanovy životní fáze. Najdete v nich totiž řadu vysvětlujících a dokreslujících detailů z tehdejší společnosti, včetně objasnění důvodů, proč se vlastně z Friedricha stal Bedřich.
A ještě jedno doporučení - mnohem líp se do příběhu ponoříte, když si k němu budete pouštět skladby, o kterých se v textu mluví - od něžné Louisiny polky až po překvapivý Pražský karneval.
Milena Štráfeldová: Friedrich řečený Bedřich, Euromedia Group, a.s. v edici Ikar, 2024
Pro další informace můžete navštívit:
