Článek
Rodina Kallmusových patřila k těm, kterých se šťastně dotklo v roce 1848 zrušení striktních židovských zákonů plných zákazů podnikání či stěhování. Díky tomu mohl Dořin otec Philipp, rodák z Prahy, nejen vystudovat práva a přestěhovat se do hlavního města mocnářství, ale také se stát uznávaným dvorním soudním advokátem.
Vstup do nejvyšších pater mu přivedl do cesty vyhlášenou krásku Malvine Sonnenberg, pocházející z dnešního Chorvatska, která se stala jeho manželkou. Byl to svazek sice nedlouhý, ale vcelku šťastný a korunovaný dvěma dcerami - starší Annou Malvine narozenou v roce 1878 a o tři roky mladší Dorou Philippine.
Na obě dívky dopadla předčasná smrt matky, se kterou se každá popasovaly po svém. Anna se upnula na babičku z otcovy strany a na domov. Její ambicí bylo celý život vytvářet svým blízkým zázemí, kam se budou rádi vracet. Nejprve tak působila v domě svého otce a po jeho smrti si s pomocí sestry pořídila v roce 1919 domek v Frohnleitenu, malém městečku nedaleko Štýrského Hradce, kterému se dodnes přezdívá Dorann (Dora + Anna) haus.
Doraan haus
Dora se uzavřela do sebe a komunikovala skrz své obrazy. Zprvu se jednalo hlavně o malbu. Ve vzpomínkách vídeňské hoteliérky Anny Sacher se objevují zmínky o tom, že když otec Kallmus přivedl své dvě dcerky do její restaurace na oběd či večeři, holčičky se chovaly každá jinak. Anna vyzvídal recepty, kdežto Dora záhy zmizela, aby ji později objevili na horní odpočívadlo, kde si vydržela tiše kreslit.
O tom, jaká z ní roste osobnost, přesvědčila Dora svého otce poprvé v roce 1906, kdy se rozhodla naplno věnovat fotografii. Jako vůbec první žena začala navštěvovat vídeňský Grafický vzdělávací a výzkumný ústav, což byla první škola pro fotografy, retušéry a světlotiskaře v Rakousku. K jejímu velkému rozčarování jí však povolili jen přístup na teoretické přednášky.
Proto se rozhodla na čas odstěhovat do Berlína, kde její první fotografické práce zaujaly proslulého královského portrétistu Nicolau Perscheida. V jeho ateliéru získala Dora první praktické retušérské znalosti, což jí v roce 1908 pomohlo otevřít svůj první vídeňský ateliér. Pro uměleckou práci si zvolila pseudonym - vystupovala jako Madame d´Ora.
Z Berlína si kromě nových znalostí přivezla i partnera Arthura Bendu, který se stal jejím společníkem i asistentem. Oficiálně se jejich fotografický salon nazýval d´Ora-Benda a měli v něm dobře rozdělené role. Dora vymyslela celý záběr, připravila scénu, nastavila světla a Arthur fotil a retušoval.
Coby své první zákazníky fotili neznámé lidi, ale postupně se mezi vídeňskou uměleckou branží i smetánkou šířila zvěst o jejich obrazech, kde člověk nevypadá strnule, ale naopak působí naprosto přirozeně.
Následník trůnu Karel I.
Před objektiv v malém ateliéru postupně usedali Alma Mahlerová, Gustav Klimt, Karl Kraus a chybět nesměla ani „stará známá“, hoteliérka Anna Sacher. Ta udělala pro Doru největší reklamu, když si portréty nechala vyvěsit přímo ve svém hotelu s viditelným s razítkem, že jsou právě dílem ateliéru d´Ora-Bendl.
To patřilo k Dořiným osvědčeným trikům - první orazítkovaný snímek poslala portrétovanému zdarma a ten si na jeho základě objednal už placené fotografie.
Dořin věhlas rostl, čehož využila k založení filiálky v Karlových Varech, která působila každoročně během lázeňské sezóny. Vrcholem a potvrzením jejího věhlasu bylo, když si ji nový císař Karel I. osobně vybral, aby vytvořila snímky z jeho uherské korunovace v roce 1916.
Jenže pak do slibně rozjetého projektu vstoupily city. Arthur Bendl se zamiloval do půvabné Hanny Mittler a rozhodl se s ní oženit. Dora na to reagovala pragmaticky. Nechala mu značku i zavedený ateliér a sama se rozhodla posunout dál. Nemířila nikam níž, než do uměleckého středobodu světa - do Paříže.
Portrét Dory Kallmusové na jejím bývalém domě ve Frohnleitenu
Tady jí pomohlo, že už byly v Mekkce světové módy dobře známé její fotografie módy, což jí usnadnilo vstup na přeplněný trh. Poměrně rychle se seznámila a začala spolupracovat s módní návrhářkou Coco Chanel či s americkou tanečnicí a zpěvačkou Josephine Baker, původem Američankou a tedy také cizinkou v Paříži. Ta Doru představila i dalším hvězdám tehdejší kultury, včetně herce Maurice Chevaliera či malířky Tamary Lempicky a zajistila jí příjem dalších zakázek.
Značka Madame d´Ora se stala úspěšnou nejen ve Francii, ale díky rozvoji společenských a módních časopisů, kde Dora pravidelně publikovala své snímky, prakticky po celém světě. Přesto se Dora pravidelně, až do roku 1938 vracela do Frohnleiten v podhůří rakouských Alp, aby si odpočinula v domě své sestry, případně ji zvala do svého pařížského bytu.
Dořin kámen zmizelých byl položen v roce 2020 před domem, kde v roce 1963 zemřela
Jenže s postupem Hitlera do Rakouska tomu bylo konec. Až po válce se Dora dozvěděla, že Anna byla nucena svůj dům přezdívaný „Doranna“ na Dr.Ammann-Straße 7 prodat v rámci „arizace“ městu, které už ovládli národní socialisté a odjet do Vídně. Peníze za svůj majetek ale nikdy nedostala a ocitla se ve finanční krizi. Dora se snažila zprostředkovat Anně emigraci, jenže okolnosti jí po obsazení části Francie nepřály. V roce 1941 byla Anna deportována a zemřela o tři roky později v lodžském ghettu v Polsku.
Ani pro Doru to nebyly lehké časy. Z Paříže musela odejít a ukrývala se na jihu Francie, kde vládla vichystická loutková vláda. Díky pomoci nejprve statkáře a později řádových sester z kláštera v departmánu Ardèche se jí podařilo přežít a po uzavření míru se vrátila nejdřív do Rakouska, kde dokumentovala zničená města i koncentrační tábory, později se opět usadila v Paříži. Podařilo se jí částečně navázat na své minulé úspěchy, ale po čase sama uznala, že její fotografie už nestačí novému stylu doby.
Tragicky se na jejím životě kromě války, kdy přišla o téměř všechny příbuzné, podepsala i autonehoda v roce 1959, kdy ji srazila motorka a Dora při tom ztratila paměť.
Definitivně se odstěhoval do zrestituovaného domu ve Frohlnleitenu, kde o ni pečovala rodinná přítelkyně. Dora zemřela v roce 1963 a byla pohřbena na židovském hřbiotově v Grazu.
Až víc jak dvacet let po její smrti jméno Dory Kallmuso začalo vracet do povědomí milovníků moderního umění a fotografie zvlášť. Děje se tak dodnes, díky nadšencům, kteří z jejích fotografií uspořádali první výstavy. I díky jejich aktivitám byly v roce 2020 zasazeny do chodníku před jejich bývalým domem kameny zmizelých, které připomínají osudy sester Kallmusových.
Pro další informace:
The History of European Photography 1900-1938, FOTOFO, 2011
Monika Czernin: Anna Sacher a její hotel, Moba 2017
