Článek
To, že se člověk někde narodí, ještě automaticky neznamená, že na to musí být hrdý. Když jsem nedávno cosi vyřizovala příbuzné seniorce, potřebovala jsem její rodný list. Do té doby jsem netušila, byť jsem znala datum jejího narození, že vlastně přišla na svět do úplně jiného státu. Na dokumentu v němčině se skvěl znak orlice obohacené o svastiku, že by i sběratel typu Filipa Turka záviděl.
Až pak jsem se dozvěděla, že místem narození nebyl protektorát, ale Říše, konkrétně její nejzazší výspa zvaná Sudety. Když jsme si pak s dotyčnou povídaly, přiznala se, že se za to celý život styděla, byť k tomu neměla žádný logický důvod - prostě na její matku přišly porodní bolesti, když byla shodou okolností na čas v místě, kam vůbec nepatřila.
Ještě zajímavější je příběh někdejšího komunisty Františka Kriegla, který se narodil v Haliči, studoval v Československu, bojoval ve španělské občanské válce a poté v Číně, aby se - jako občan státu, který už neexistoval - rozhodl dobrovolně vrátit do Československa a stát se občanem vlastní volbou.
Kdy jste si poprvé uvědomili hrdost na to, že jste Češi? Při sledování hokeje, při sametové revoluci nebo když jste se vrátili odněkud ze světa a na letišti po čase zase uviděli červenobílou vlajku s modrým klínem?
A kdy jste se naposledy za totéž styděli? Když se skinheadi pokusili upálit malou holčičku? Když se prezident Zeman klátil při viróze nad korunovačními klenoty, nebo když vloni v prosinci zasedl premiér Babiš spolu s Viktorem Orbánem a Robertem Ficem za jeden stůl, aby si „sladili notičky“ proti Evropské unii?
Vlastenectví se dá vybudovat odmalička strašením, že si na nás sousedé brousí zuby a chtějí nám ublížit. K uchování míru se muselo zbrojit, protože ti druzí nám závidí, jak krásně budujeme socialismus.
Přesně v takovém narativu jsem za normalizace vyrostla a nepřála bych si, aby naše vláda pod pláštíkem budování národní hrdosti nastolovala ve školách cokoliv nad rámec současných hodin občanské výchovy, kdy se děti dozvídají, co jsou státní symboly, jak funguje naše republika a co k ní patří. Nic na tom nezmění ani Babišem navrhované vyhlášení nového svátku - 30. března coby dne státní vlajky.
Hrdost na to, kam patříme, se totiž nedá doopravdy implementovat mocí, byť čínské, ruské, severokorejské či další režimy se o to hojně snaží a drží své občany neustálým vymýváním mozků v tom, jak jsou součástí toho nejlepšího, co se v civilizaci urodilo. Zbytek světa, kde je normální kritické myšlení, se na to nevěřícně dívá a kroutí hlavou, protože nic podobného nezažil.
Egypťané mohou být hrdí na své faraony, Řekové na antickou kulturu a Litevci na svou nezdolnost, s níž se po staletí brání velkému sousedovi, který jim tu i onde odkrajoval území.
Na co můžeme být hrdí my? Určitě na většinu z toho, čím si naše země prošla, a hlavně na chytré a šikovné lidi, kteří šířili a šíří její jméno po celém světě - ať už hudbou, technikou, vědou nebo literaturou.
K tomu je třeba jedno - pokud to s budováním hrdosti myslí Andrej Babiš skutečně vážně, měl by dětem zdarma zpřístupnit všechna muzea, památky, knihovny, science centra a další místa, kde se na vlastní oči přesvědčí, co bylo před nimi a kam to ony mohou posunout dál.
Stačí se podívat třeba do sousedního Rakouska, kde mají většinou vstupné odpuštěné až do 14 let, aby toho poznaly co nejvíc a samy se mohly rozhodnout, čím by k národní hrdosti chtěly přispět. Ona totiž jen vzdělaná společnost bude dostatečně hrdá a nenechá si nic „nakukat“.
Obávám se, že u lidí, které zajímá jen ekonomické (byť samozřejmě důležité) pozadí, takový návrh narazí. Co je ovšem „zadarmo“, tím je chování lidí, kteří mají ambici řídit naši republiku. Stačí, když začnou u sebe a nebudou společnost dělit na „své voliče“ a ostatní. Podaná ruka ke smíření totiž vypadá úplně jinak, než jak to v posledních týdnech sami předvádějí.
Třeba tak, jak to zkusil prezident Petr Pavel ve svém novoročním projevu. Ostatně, byl to právě on, kdo se obrátil na své vrstevníky s prosbou, aby dávali víc příležitosti mladým, naslouchali jejich nápadům a dali jim možnost rozhodovat.
Jinak nás čeká stejný osud, jako naše východní sousedy. Právě ze Slovenska odchází v posledních letech stále víc maturantů nejen s vidinou, že získají v zahraniční vzdělání, ale hlavně, že se budou domů vracet už jen příležitostně, protože ztrácí víru a hrdost na svoji zemi.
A to bych České republice nepřála.
Pro další informace:
