Článek
Loïe se narodila ve Fullesburku na okraji Chicaga v lednu 1862 jako Mary-Louise Fuller houslistovi a tanečníkovi Ruebenu Fullerovi a jeho manželce Delilah Eaton. Ani té nechyběly umělecké sklony, ještě před sňatkem se snažila stát operní pěvkyní, nakonec ale dala přednost mateřství.
Jako malá vyrůstala Mary-Louise na farmě, ovšem ve dvou letech zažila zlom. Rodiče se rozhodli přestěhovat do Chicaga a provozovat penzion. Nechyběla jim ani velká dávka svobodomyslnosti, ostatně i malou Mary-Louise brali s sebou v neděli dopoledne nikoliv do kostela či modlitebny, ale do ateistického a liberálního Progresivního lycea.
Tam se také jako malá poprvé postavila před posluchače, aby jim zarecitovala dětskou říkanku „Mary měla malé jehňátko“. Potlesk, který za to sklidila, ji příjemně motivoval, aby se od čtyř let pravidelně objevovala na prknech Chicagské hudební akademie, aby se před diváky blýskla nejen recitací, ale i zpěvem a tancem.
Loie Fuller se jako oblíbená dětská herečka objevila i na krabičkách cigaret ve sběratelské sérii „herci a herečky“.
Jako desetiletá absolvovala v roce 1878-79 své první stálé angažmá u Felix A. Vincent Company, kočovné společnosti, kde se představila v hudebně kouzelnické férii Aladin. V té době ještě nebyla ve všech státech USA povinná školní docházka, takže to Mary-Louise i jejím rodičům prošlo bez problémů.
O dva roky později už dostala angažmá ve slavné Buffalo Bill Western Show, kde díky svému mládí často znázorňovala bělošské dívky v nesnázích, ohrožované tu divokými Indiány, jindy neméně divokými desperáty. Někdy v té době si zkrátila jméno na Loie a objevuje se tak nejen na programech, ale třeba i na sběratelských pohlednicích či krabičkách cigaret.
Ve dvaceti letech se rozhodla osamostatnit a vydala se do Londýna, aby nastartovala skutečnou hereckou kariéru. Jenže zatímco v Americe byla oblíbená, v Anglii zjistila, že ji coby neznámou žádná zázračná kariéra nečeká, adeptek herectví byly na každém rohu tucty. Méně úspěšné dívky, které dostaly místo ve sboru či jen tu a tam menší roli, si často musely přivydělávat navíc jako společnice bohatých pánů.
Fuller v jednom ze svých prvních tanečních kostýmů
Touhle cestou ale Loie jít nechtěla, byť by nebyla bez šancí. Zajímal se o ni francouzský hrabě Louis, na jehož počest si změnila jméno na pařížštější Loïe, nakonec ale dala přednost angažmá v londýnském tanečním divadle Gaiety Theatre. Místní specialitou byl tanec žen v dlouhých a širokých sukních, které za nimi v pohybu vlály.
Tehdy se začal tvořit nápad na svébytný typ představení, ovšem jasnější kontury dostal až v roce 1889, kdy se Loïe jako milióny dalších vydala do Paříže na Světovou výstavu. Jejím největším zážitkem nebyla zbrusu nová věž pana Eiffela, ale osvětlené fontány na Martových polích a zejména pak expozice elektřiny v Paláci strojů.
Na prahu třicítky se Loïe představila v New Yorku poprvé se svým experimentálním „serpentine“ neboli „hadím tancem“, který měl tři hlavní složky - prvním bylo tělo samotné tanečnice, druhým důmyslný oděv z lehkého hedvábí, který ji téměř celou halil, a třetím elektrické reflektory s barevnými filtry.
Nejprve se stala „vycpávkou“ mezi dvěma akty komedie „Strýček Celestine“ v Casino Theatre, ale po neshodách s manažerem našla už plnohodnotné místo v Madison Square Theatre. Jenže na její původní místo vzápětí angažovali Minnie Renwood Bemis, která divákům předváděla nachlup stejný tanec.
V kostýmu pro „Motýlí tanec“ z roku 1895
To nehodlala Loïe dopustit a zažalovala Minnie i Casino Theatre. Jednalo se o vůbec první soudní spor o autorská práva na choreografii v historii a bohužel jej prohrála na základě zdůvodnění, že - na rozdíl od baletu - její forma tance nevypráví žádný konkrétní příběh. Coby precedens vydržel rozsudek až do roku 1976.
Loïe to tedy zkusila jinak a chtěla si nechat svůj „hadí tanec“ patentovat. K žádosti přiložila nejen nákresy, ale i technická specifika světelných efektů, ovšem ani tentokrát neuspěla.
Trpká zkušenost s řadou napodobovatelek ji přivedla k rozhodnutí vrátit se do Paříže, která ji okouzlila už během první návštěvy. Od roku 1892 se stala jednou z hlavních hvězd kabaretu Folies Bergère. Šlo o ve své době revoluční scénu, která jako první přišla s programem varieté /rozmanitá vystoupení propojená vstupy konferenciéra/, které okamžitě začaly napodobovat i další podniky napříč Francií a později i celou Evropou.
Plakát od Jeana de Paleologu
Tajemná dáma uprostřed vířícího hedvábí se stala jedním z hlavních lákadel pro mužské i ženské návštěvníky, mezi které patřila nejen pařížská smetánka, ale i celá řada umělců. Právě je inspirovala Loïe k řadě uměleckých ztvárnění svého tance - od maleb (včetně stále populárnějších plakátů), přes sochy až třeba po skleněné skulptury Reného Lalique.
Celé spektrum umělců a vědců, kteří tvořili pestrou předválečnou komunitu Paříže, se také počítalo mezi přátele Fullerové, včetně malíře Henriho de Toulouse-Lautreca, sochaře Augusta Rodina, básníka Mallarmé či vědkyně Marie Curie-Skłodowské. Ostatně i sama Fuller měla - díky svým technickým vynálezům stran světel na scéně - vědecké ambice a několik patentů.
Její rozevlátý tanec dokonale korespondoval s nástupem nového uměleckého stylu - Belle Epoque neboli secese. Nezůstalo jen u původního „hadího“ tance, na řadu přišel i tanec motýlí nebo ohnivý, pro který Loïe navrhla speciální skleněné pódium, které ji osvětlovalo i zespodu, takže pohyb dostal zcela novou dimenzi. Podle očitých svědků to opravdu vypadalo, jako kdyby před nimi tančily oživlé plameny nebo jako kdyby se z nicoty vynořil pekelný anděl.
Bronzová soška - stolní lampa Roula Larche inspirovaná Loïe Fuller
Díky právě začínajícímu filmu se bratrům Auguste a Louise Lumièrovým podařilo některá z představení natočit, ale černobílý film nikdy nevyvolá stejný dojem jako vlastní představení, do kterých Loïe vkládala celou svou invenci - a bohužel nejen ji.
Jak později vyšlo najevo, každé vystoupení se odehrávalo za úporných bolestí šíje, ramen a paží tanečnice. Ta si pro co nejdokonalejší ztvárnění pohybu totiž vkládala do oblečení dlouhé bambusové tyče, které sice udělaly z jejích rukou křídla, ale zároveň ji svou váhou nesmírně vyčerpávaly. Bolest po každém představení tlumila koupelemi v chladné vodě, do které si nechávala přidávat celé kusy ledu.
I proto kolem sebe Loïe postupně začala budovat skupinu mladších dívek zvaných „Múzy“ nebo „Fullerky“, které s ní vystupovaly. Jejich společný život ve venkovském sídle za Paříží vyvolával celou řadu spekulací.
Pro Loïe byla ale ženou jejího života o osm let mladší dcera z bankéřské rodiny Gabrielle Bloch, která - aby chránila své příbuzné před možným skandálem - přijala jméno Gab Sorère. Ta pro svou partnerku zajišťovala veškeré zázemí, starala se o finance a dnes bychom řekli, že působila jako její promotérka.
Loïe Fuller (vlevo) pózuje s jednou ze svých Múz
Blízké přátelství vázalo Fuller i k vnučce královny Viktorie, Marii Edinburské, později královně Marii Rumunské, se kterou si vyměnila řadu dopisů. Dokonce se jí podařilo zatahat v Americe za ty správné nitky, aby Rumunsko dostalo po 1. světové válce půjčku, která ho pomohla postavit na nohy po odtržení od Uherska.
Trochu temnější podtext měly plány Marie a Loïe, jak přivést k rozumu nezdárného královského syna Karla, když vzal na pohřeb své tety, královny-matky Alexandry, do Anglie milenku Magdu Lupescu, a pak se s ní odmítal vrátit ke své zákonité manželce.
Místo vlády si raději užíval po dobu 5 let rozverného života v Paříži. Loïe patřila k okruhu jejich přátel. Proto měla podle Mariina plánu využít svého vlivu na mladého prince a vztah s milenkou mu rozbít. Zda ale opravdu měla prsty v jeho návratu do Rumunska, to už její dopisy s Marií neprozrazují.
Rumunská královna Marie, vnučka britské Viktorie
Kromě vlastního tance se Loïe postarala i o kariéru dalších umělců, kteří ji zaujali. Do širšího povědomí dostala tradiční japonskou tanečnici Sadayakko vychovávanou od útlého dětství coby budoucí gejšu. Dívka se ale svému předurčení vzepřela, odjela do San Franciska a odtud se po čase vydala i na evropské turné. Jeho úspěch jí zajistil vytouženou nezávislost.
Za počátek své kariéry mohla přímluvě a finanční výpomoci od Loïe poděkovat i další výrazná americká tanečnice Isadora Duncan, která přijela do Evropy s chutí prosadit zcela nové vnímání výrazového tance, na hony vzdáleného tradičnímu baletu. Fullerová ji v roce 1902 přizvala na své evropské turné, kde Duncan vzbudila pozornost a stala se doslova před noc další americkou senzací a evropských pódiích.
Plakát na představení ohnivého tance
Loïe se sice ještě několikrát vrátila do Ameriky, aby tu vystupovala či pořádala kurzy svého tance, dokonce tu zřídila s pomocí železničního magnáta Samuela Hilla vlastní expozici plnou plánů a modelů osvětlení v jím založeném muzeum v Maryhillu, ale jejím trvalým domovem se stala definitivně Paříž. Francouzské metropoli se také vyznala ve svých pamětech, které vyšly anglicky i francouzsky před 1. světovou válkou.
Její život plný krásy i krutých bolestí se naplnil 1. ledna 1928 a na vlastní přání byly její ostatky po zpopelnění uloženy do kolumbária na slavném pařížském hřbitově Père-Lachaise.
Jakoby tím symbolicky uvolnila trůn Američanky v Paříži pro svou krajanku Josephine Baker, která s sebou v roce 1927 přivezla mnohem zemitější styl tance, hudbu na bázi hot jazzu a rafinované kostýmy - včetně proslulé banánové sukénky, které už nezakrývaly vlastně nic. Ale to už je zase jiná kapitola z historie.
Místo posledního odpočinku na pařížském hřbitově Père-Lachaise
Pro další informace:
