Článek
Do moravské metropole zamíří potomci Brňanů, kteří část života strávili nuceně mimo svojí domovinu. Do roku 1938 přitom v moravské metropoli žilo cca 200.000 obyvatel hlásících se k českému jazyku a něco přes 50.000, kteří měli za mateřštinu němčinu, včetně většiny židovských spoluobčanů. Právě k celé pětině Brňanů se historie zachovala macešsky, ke každému pátému hned 2×.
Poprvé takový moment nastal, když začala mizet židovská minorita, částečně dobrovolně díky včasnému odchodu z Československa (mj. členové rodin Stiassni, Tugendhat či Löw-Beer), ale většinově během transportů do Terezína a dalších, zpravidla vyhlazovacích táborů.
Z diaspory o počtu přibližně 10.000 duší se domů po válce vrátila ani ne 1000, která ale byla téměř celá šmahem zařazena mezi Němce pro odsun z obnoveného Československa.
Ani čeští obyvatelé to neměli během války jednoduché, tedy pokud se dobrovolně nepřidali na momentálně vítěznou stranu, a že takových případů nebylo nejen v Brně, ale v celém protektorátu málo. Ať už to byla snaha po uplatnění, obyčejná lidská závist nebo jen strach, každý v duchu přivíral oči nad tím, co se děje u sousedů, ať už vyznávajících talmud nebo naopak žijících moderně, bez Davidovy hvězdy. Statečných, kteří proti tomu něco podnikali, byla jen hrstka. Většina lidí prostě jen chtěla přežít.
Rozbombardované brněnské domy v dubnu 1945 a příchod Rudé armády byl momentem, který - ještě posílen projevem prezidenta Edvarda Beneše 12. květně 1945 z balkonu Nové radnice na Dominikánském náměstí o nutnosti „definitivního vylikvidování německého problému z republiky“ - byl pověstnou jiskrou pro výbuch označovaný za „divoký odsun“.
Jeho výsledkem se stal „Brněnský pochod smrti“ 30. a 31. května, kdy z kláštera na Mendlově náměstí odešlo nuceně směrem na Pohořelice nejméně 20.000 starých lidí a žen s malými dětmi (muži byli internováni a nuceně nasazeni na odklízení trosek), a to nejen prokazatelných podporovatelů nacistické propagandy, ale i „obyčejných“ Němců, příslušníků smíšených rodin, Židů a dokonce i antifašistů.
Část se v dalších dnech do Brna opět vrátila, ale bezmála 2000 lidí vyčerpávající cestu bez pitné vody a za krutého zacházení ozbrojeného doprovodu rekrutujícího se z dělníků brněnské zbrojovky útrapy nepřežilo. Na 900 je jich dodnes pochováno v hrobech u Pohořelic.
Pohořelický památník Brněnského pochodu smrti
O židovských ani německých Brňanech se desítky let veřejně nemluvilo, což se rozhodl změnit multižánrový festival Meeting Brno. Právě on třeba inicioval setkání více než 100 potomků židovských rodin Tugendhat, Löw-Beer a Stiassni v roce 2017 v zahradě vily Tugendhat, která se nedlouho před tím vrátila do své původní podoby, jak ji po necelých 9 letech spokojeného života opouštěli manželé Greta a Fritz se svými třemi dětmi, aby už se do ní nikdy nevrátili bydlet.
Další podanou rukou ke smíření se stal „reversní“ pochod dobrovolníků z Pohořelic do Brna, který nebude chybět v programu festivalu ani letos, stejně jako setkání u společného stolu na Moravském náměstí.
Naopak novinkou se letos mělo stát pozvání sudetoněmeckých krajanských spolků. Můžeme si je představit jako takovou obdobu baráčnických spolků, zvlášť v momentě, kdy skutečných rodáků z Brna, Chebu, Karlových Varů nebo Českého Krumlova či Liberce už sdružují jen nepatrnou hrstku, a spíš se k nim hlásí jejich potomci či vnoučata.
Možná by celá akce proběhla v přátelské atmosféře a v klidu, nebýt části koaličních politiků, která nemá vlastní nosnou agendu. A tak vytáhla strašáka v podobě „landsmanschaftu“ (otrocký překlad je krajanský spolek, jenže v minulých dobách se z tohohle slova stalo synonymum nadávky) a začala vyhrožovat údajnými požadavky na revizi a zejména na majetek. Nějak jim ušlo v rámci zahleděnosti se sama do sebe, že těch se potomci sudetských Němců definitivně zřekli už před deseti lety.
Naopak už před naším vstupem do Evropské unie se Německo nejen omluvilo za vše, co našim předkům způsobilo, ale přeživší i finančně odškodnilo. Na počátku 21. století dostali v té době žijící bývalí vězni z koncentračních táborů a později i nuceně nasazení lidé nejen z Čech, ale i z Polska a Běloruska finanční kompenzaci v řádu stovek a tisíců eur. Pozdě, ale přece.
Neochota vyrovnat se s minulostí svých předků zvlášť zaráží u předsedy SPD Tomia Okamury, který - vzhledem ke svému původu - v sobě nese i část válečné viny svých ostrovních předků. Na rozdíl od dalších potomků, kteří se stali po trpké zkušenosti svých japonských rodičů a prarodičů s atomovou smrtí, jedním z nejmírumilovnějších národů na světě, jako kdyby nedokázal dospět a připustit si, že dialog a přátelství je víc, než zapšklost a hýčkání si vlastního ega.
Bohužel stačil už kolem sebe shromáždit dost takových, kteří s ním sdílí pokřivený obraz dějin a neuvědomují si vyhasnutí Benešových dekretů. Naopak v jejich stínu se dnes objevily čerstvě namalované hákové kříže na výlohách Svazu Němců na chebském náměstí. Až zamrazí, když si člověk vybaví fotografie Davidových hvězd namalovaných na výlohách židovských obchodů, kterými se v Německu roztáčela spirála násilí ve 30. letech 20. století.
Nejen tohle, ale případné další projevy nenávisti jdou na vrub všech poslanců, kteří zvedli minulý týden v Poslanecké sněmovně PČR ruku pro odsouzení brněnského sudetoněmeckého setkání v Brně. Patrně si totiž neuvědomují, či rovnou vytěsňují ze svědomí letité, ale pořád platné: „Kdo se nepoučí z vlastní minulosti, bude ji muset prožít znovu.“ Němci už to dokázali, teď je řada i na nás.
Pro další informace:
