Článek
Podle historiků měl při její tvorbě francouzský architekt a sochař mít hned dvě inspirace. Tělo modeloval podle své ženy, kdežto tvář si pro změnu „půjčil“ od vlastní matky. Mimochodem, po Kristovi a Buddhovi je to prý nejidentifikovatelnější obličej na světě, přibližně stejně známý napříč kontinenty, jako neméně ikonická Mona Lisa.
Celá 46 m vysoká socha (měřeno bez podstavce) je vyrobena z oceli, ale na její plášť byl použit jiný materiál - měď. Ta pak propůjčuje soše charakteristický zelený odstín měděnky. Mimochodem, jako první byly vyrobeny obří ruka s pochodní a hlava sochy, na zbytek se pořádaly veřejné sbírky na obou stranách Atlantiku.
Zhotovit kompletní sochu, po částech ji z Francie přepravit ve více než 200 bednách po oceánu a zkompletovat na speciálním jedenácticípém podstavci trvalo víc než 20 let. K finálnímu výtvoru přispěl i Gustave Eiffel, který pro ni vyrobil nosnou konstrukci ukotvenou na 47 metrů vysokém kamenném podstavci. K jejímu slavnostnímu posvěcení došlo v roce 1886 za účasti prezidenta Grovera Clevelanda.
Ostrov svobody s nezaměnitelnou sochou není nijak velký
Bez zajímavosti není ani místo, kde stojí - Liberty Island původně patřil mezi tzv. „ústřicové ostrovy“, kde se sbíraly chutné doplňky stravy Newyorčanů. Jenže jak stoupal počet obyvatel města, přestaly zásoby na ostrovech stačit a zdánlivě nevyčerpatelný zdroj oblíbené pochoutky se přeci jen vyčerpal.
Další využití ostrova už nebylo tak populární - jistý čas tu byl karanténní tábor pro nakažené neštovicemi či dalšími infekčními chorobami. Souvisí to s nedalekým, nechvalně proslulým Ellis Islandem, vstupní bránou pro milióny imigrantů do Spojených států amerických.
Tady všichni příchozí procházeli po výstupu z lodí přísnou zdravotní kontrolou, a kdo neprošel, byl internován jako potenciální hrozba pro Ameriku. Často to vedlo i k tragickým příběhům, jak vypráví Národní muzeum imigrace na Ellis Island.
To, že dnes Socha Svobody patří mezi americké majáky, je ale až důsledkem sabotérské akce německých agentů za 1. světové války. V roce 1916 poškodil její vztyčenou paži a pochodeň výbuch odpálených vagónů plných dynamitu a dalších výbušnin připravených na nedalekém poloostrově Black Tom na cestu do Francie.
Od té doby je úzké schodiště k pochodni trvale pro veřejnost uzavřeno, ale poškozené části pochodně byly nahrazeny barevným sklem, které je v noci zevnitř osvětleno pomocí výkonné elektrické lampy. Než byl zdroj světla ideální, musel se třikrát upravovat.
Zároveň se socha stala definitivně symbolem svobody a byla používána mj. při kampani na prodej „liberty bond“ - státních certifikátů, jejichž nákupem přispívali Američané na válečná vydání.
Socha Svobody korunující washingtonský Kapitol
I kdyby to ale Francouzi s vracením sochy náhodou mysleli vážně, pořád by ještě jedna Americe zbyla - a dokonce o celých 9 let starší, než je ta darovaná do New Yorku.
Socha Svobody od Thomase Crawforda korunuje od roku 1857 samotný vršek washingtonského Kapitolu. Je známá i jako „ozbrojená Svoboda“ či „Svoboda vítězící ve válce i v míru“. Bezmála šestimetrová bronzová socha stojí na špičce 88 m vysoké kupole a představuje daleko viditelný identifikační bod.
Ve své době se její helma zdobená peřím i přehoz inspirovaný indiánskými tkaninami nesetkaly plně s pochopením veřejnosti, byť měly reflektovat bohatou historii země, která sahala až před příchod Evropanů.
Škarohlídy měla uklidnit zejména čelenka z hvězd a také spona na tóze s výraznými literami US. Nicméně samotná socha nezapře výraznou inspiraci antikou - především sochami Pallas Atheny, Hery či Artemidy.
Jedna z variant Sochy Svobody v návštěvnickém centru Kapitolu
Než byla odlita z bronzu a osazena na vrchol Kapitolu, prošla socha několika variantami, jedna z nich je k vidění i přímo v nitru budovy, kde tvoří jeden z exponátů galerie v Návštěvnickém centru vybudovaném teprve nedávno, ve 21. století.
Kromě ní je Kapitol jednou obří galerií nejrozmanitějších soch - od vůdců indiánských kmenů, přes prezidenty, cestovatele, generály, vědce, ale i jeptišku, hluchoslepou absolventku Harvardu či afroamerickou spisovatelku.
Dohromady je jich na 75 a všechny je Kapitolu věnovaly jednotlivé státy, které jsou na své zástupce v galerii náležitě pyšní. Mimochodem, zajímavý je i výběr materiálu - kromě kamene či bronzu se u těch modernějších objevuje i plast.
Kapitol - National Statutary Hall
Pro další informace:
