Článek
Někdy je prohlídka mezi historickými vilami nad brněnským parkem Lužánky plná, jindy dorazí jen pár nebo rodina. Při takové „soukromé“ prohlídce je pak dost času i na otázky a odpovědi, které návštěvníky zajímají.
Leckdy dovedou i zaskočit, což je ovšem ku prospěchu věci. Nikdo není tak sečtělý, aby si nemohl ještě pár dalších informací zjistit a předávat je příště zase dál.
Na sklonku prázdnin, v líném poledním čase stála před Arnoldovou vilou jediná návštěvnice - elegantní dáma ve splývavé sukni a pantoflíčkách, která jakoby sama vystoupila z dobových ilustrací.
Dovolila jsem si udělat výjimku a místo prohlídky „na stojáka“ jsem pro ni zvolila cestu mezi jednotlivými lavičkami, kde jsem se jí snažila seznámit s historií i tím, co kolem nás právě roste a kvete.
Celá prohlídka se ale brzy překlopila spíš do přátelského rozhovoru. Hned na první zastávce jsem se dozvěděla, že dotyčná je psycholožka s praxí v Praze, která do Brna vyrazila na „dámský víkend“ za kamarádkou advokátkou.
Poskytovatelka dočasného azylu měla ten den ještě pracovní povinnosti, a tak se návštěva rozhodla splnit si své dávné přání, totiž na vlastní oči uvidět proslulou vilu Tugendhat.
Vzhledem k omezené a většinou beznadějně vyprodané kapacitě vstupenek do nitra objektu zvolila náhradní variantu - zahradní trilogii kolem tří historických vil propojených rodinnými vazbami.
Její nadšení bylo nakažlivé a chuť povídat si ještě větší. Už u druhé zastávky jsem byla obeznámena s rodinnou situací, touhou odstěhovat se z hlavního města i životní metodou, jak nezaplout do stereotypu. Dle návštěvnice je nejlepší vymalovat doma jinými barvami, přestavět nábytek, vyměnit dekorace, a hned se při pohledu na svět objevují nové perspektivy.
Komunikace poněkud vykolejila v momentě, kdy jsme se dostali do zahrady, kde se před 33 lety rozpadalo Československo. Najednou zazněla na adresu minulých i současných politiků slova, které bych od tak kultivované dámy vážně čekala jen stěží. Leč každý jsme nějaký a vyznáváme různé názory.
Naštěstí se před námi v té chvíli otevřelo inspirativnější téma moderní architektury a rosení oken v zimní zahradě, čímž byl nepříjemný okamžik zažehnán. Následoval už celkem bez zaškobrtnutí plynoucí proud řeči, kdy se mi podařilo předat důležité informace o osudech obyvatel zdejších domů i koncepci jednotlivých zahrad. Na oplátku se mi dostalo od návštěvnice náhledu do jejích budoucích přání a plánů, názoru na muže i pozvání do její chorvatské nemovitosti.
Každé povolání má svoje. Jen jsem si tu a tam spíš připadala, jako kdyby se role na pár desítek minut prohodily a já, coby ne úplně erudovaný terapeut, poslouchám „klienta“. Akorát se vše místo obvyklého divanu odehrávalo uprostřed zeleně a za cvrlikání ptáků.
Třeba se občas i psycholog potřebuje vymluvit, a ten den pro to nastala příznivá konstelace hvězd. Tak jen tiše doufám, že to mělo i kýžený výsledek.
