Článek
Údajně se nám to má brzy vrátit zpátky do kasy ve formě až padesáti tuzemských restaurací uvedených v příštích ročnících světoznámého průvodce.
Když pominu ideu, že Michelin původně vznikl jako jednoduchý francouzský poradce těch, kteří si koupili od výrobce stejnojmenné pneumatiky pro své pojízdné miláčky, a měl řidičům jen doporučit, kde se dá cestou slušně najíst, měla jsem pocit, že šlo o prestižní ocenění, jaké si nelze koupit.
V podcastu 5.59 mne ale novinářka Petra Tajovský Pospěchová vyvedla z omylu, když zmiňovala, že Thajsko, Dubaj nebo Kalifornie už si zvykly „své Micheliny“ platit. Pak je otázka, jestli se úplně nevytratil původní smysl ocenění, totiž vyzdvihnout ty, kteří dělají špičkovou gastronomii a nehází jen „flákotu na pánev“, aniž by o své práci přemýšleli a snažili se ji zlepšovat, a to včetně udržitelnosti.
Takhle se možná můžeme v budoucnu dočkat i momentu, kdy bude v Michelinu doporučení na smažený sýr s tatarkou (nic proti, občas si ho ráda dám, ale za vrcholný gastronomický zážitek bych ho neoznačila ani omylem). A to už si budeme možná připadat jako ve slavném de Funesově filmu Křidýlko nebo stehýnko.
To už je mi mnohem sympatičtější projekt Lukáše Hejlíka Gastromapa, který si poctivě objel, odjedl a napsal vlastního českého „michelina“ . A úplně nejvíc dám na pochvalu svých známých, kteří mi na základně testování vlastních chuťových buněk i dalších vjemů (jí se přece i očima a hodně velkou roli hraje i prostředí a chování personálu) poradí, kam by mělo smysl si jít opravdu pochutnat a kde se naopak chovají jako Švejkův Palivec.
Fakta si poslechněte v:
