Článek
V samotné Vídni totiž bydlí víc než čtvrtina Rakušanů. Nepoměr vznikl jednoduše tím, že po rozpadu Rakouska-Uherska, kdy se z Vídně vládlo velkému území střední a částečně i jižní Evropy, najednou zbyl ministáteček okleštěný novými státními útvary. Ty s ním i mezi sebou navzájem soupeřily, kam až budou sahat jejich země.
Versailleský mír sice stanovil nové hranice, ale pro Vídeň to moc neřešilo. Po válce tu dokonce hrozil hladomor, takže jí bývalé země monarchie musely na nátlak vítězných mocností pomáhat potravinami, byť dodávek už nebylo zdaleka tolik, co za c.a K. mocnářství.
Navíc ne každý z cizinců - Čechů, Slováků, Maďarů, Chorvatů, Rusínů či Poláků, se hodlal po pádu Rakouska-Uherska stěhovat do nově vzniklých států. Přeci jen, většina žila trvale ve Vídni, měli tu své byty, domy, kariéru či podnik navázané na město, sociální kontakty, děti chodily do škol…
Začínat ve vyšším věku někde, kam vás ani nezvou, znovu od píky, se mnohým nechtělo. Dalším faktorem byla smíšená manželství, kdy jeden z páru byl možná „echt“ Vídeňák, ale druhý ne. Proto dodnes potkáváme při procházce Vídní na vývěsních štítech všechny ty Ruzicky, Hawelky, Nowaky nebo Dworzaky.
Pro zajímavost, před 1. světovou válkou žilo ve Vídni na 460 tisíc lidí narozených na území Čech a Moravy, což byla téměř čtvrtina jejích tehdejších obyvatel. A to nejsou započítáni sezónní dělníci, kteří se každoročně do hlavního města monarchie také vraceli.
Zaplněné náměstí Heldeplatz vítalo v březnu 1938 Hitlera jako svou spásu
Když rakouský rodák Adolf Hitler vkráčel v březnu 1938 po anšlusu do Vídně, setkal se hlavně s pozitivními reakcemi. Obyvatelé, kteří stáli v ulicích, vesměs říšského kancléře vítali, což byla náplast na jeho ego. Více než 30 let před tím, konkrétně v roce 1907, se tu totiž jistý Adolf Hitler z příhraničního Braunau am Inn ucházel o přijetí na vídeňskou Akademii výtvarných umění, ale dozvěděl se, že nemá dostatečné předpoklady a zhroutil se mu svět.
Nebýt toho, možná by se později nedal na politiku a nezapsal se do dějin, bohužel v negativním slova smyslu. Talent si ale člověk koupit nemůže, i kdyby na něj měl. Což se o mladíkovi, v jehož předurčení věřila v té době jen slepě milující matka, rozhodně tvrdit nedalo.
Měsíc po anšlusu proběhlo lidové referendum, které 99% potvrdilo připojení Rakouska k Německu. Jenže pak přišla pro Rakušany studená sprcha - museli ve velkém rukovat do německé armády. Pro část z nich se stala záchranou jediná Hitlerova věta, kterou pronesl, totiž, že „Češi nejsou hodni cti být povoláváni do zbraně, protože jsou nepolepšitelní a zrádní“.
Část z Vídeňáků s českými kořeny se tedy rozhodla, že se přihlásí k českému občanství a další o tom minimálně uvažovali. Zda je to skutečně pomohlo uchránit před povolávacím rozkazem, to už prameny neuvádějí, ale vzhledem k dalšímu vývoji války pochybuji, že by jim to tak lehce „prošlo“.
Po válce se z Vídně stala častá přestupní stanice pro ty, kteří se rozhodli odejít z Československa - nejzřetelnější to bylo především v roce 1968. Někteří se ale rozhodli vybrat si Vídeň za své trvalé působiště. Ostatně jeden okřídlený bonmot tvrdí, že „Praha je krásnější Vídeň a Vídeň je fungující Praha“.
Thomas Klestil, rakouský prezident v letech 1992-2004
Jaká je pointa příběhu? Češi - byť už v několikáté generaci - žijí a ovlivňují Vídeň i Rakousko možná víc, než by se na první pohled mohlo zdát. A mimochodem, víte, že už měli i svého prezidenta?
Byl jím během 90. let Thomas Klestil, jehož otec se narodil v Janovci u Nových Hradů a do Vídně odešel z jihu Čech před 1. světovou válkou za prací, kterou našel u vídeňských tramvají. Prezident Klestil na svůj původ nikdy nezapomněl, vždy se k němu hrdě hlásil a do Čech se rád vracel.
Pro další informace:
Jana Koudelková - Češi ve Vídni, Jihomoravský kraj, 2013
František Emmert - Češi ve Wehrmachtu, Vyšehrad, 2005
