Článek
Nezbývalo, než sáhnout po něčem, co by v očích poddaných zase pozvedlo sympatie k císařskému domu. Shodou okolností byl čtyřiačtyřicetiletý císař Ferdinand II. zvaný Štýrský, který po svém bezdětném strýci Matyášovi převzal v březnu 1619 celou rozbouřenou říši, už pár let vdovcem. A právě to se nečekaně ukázalo trumfem v rukou Habsburského rodu.
Ferdinandova první manželka - o čtyři roky starší Marie Anna Bavorská z rodu Wittelsbachů - mu během šestnácti let manželství stihla porodit celkem 7 potomků, ovšem jen pět z nich se dožilo dospělosti. Mezi nimi byli i dva synové, čili o nástupnictví bylo zdánlivě postaráno.
Ferdinand II. s rodinou
Ale minulá generace bezdětných panovníků (kromě Matyáše neměl legitimní potomky ani před ním vládnoucí Rudolf II.) byla varováním, které si Ferdinand II. vzal k srdci, když mu v roce jeho nástupu na trůn zemřel starší, čtrnáctiletý syn Jan Karel. Mezi dcerami už zbyl jen jedenáctiletý Ferdinand, známý z historie jako budoucí císař toho jména III.
Podle dobových svědectví byl Ferdinand II. věrný manžel a z historie na nás nepokukuje ani jedna hypotetická milenka. Vděčit za to můžeme tuhé katolické výchově i potřebě jít svým zbloudilým poddaným v bouřlivých časech 30leté války zářným příkladem, jak ctít manželskou věrnost.
Takové hodnoty musela ovšem vyznávat i budoucí nevěsta, která se neměla stát jen druhou manželkou, ale rovnou i císařovnou. Čtyřiadvacetiletá Eleonora odpovídala všem kritériím kladeným na takovou roli. Byla nejmladší dcerou mocného mantovského vévody Vincenza I. Gonzagy a jeho ženy Eleonory Habsburské, dcery Anny Jagellonské a císaře Ferdinanda I. Habsburského.
Eleonora ve čtyřech letech
Snoubenci tak byli nejen dostatečně urození, ale také v pokrevním příbuzenském vztahu, což se bralo spíš jako pozitivum. Na genetické objevy dědičných nemocí souvisejících s úzkou příbuzností rodičů si lidstvo muselo ještě dobrých 200 let počkat.
Malá Eleonora vyrůstala se sourozenci na mantovském dvoře, kde mocní Gonzagové vládli v té době už bezmála 300 let. Pohybovala se v prostředí přímo nasyceném luxusem a krásou.
Ne nadarmo v té době představovala severoitalská Mantova cíl celé řady manýristických umělců, včetně Petra Pavla Rubense či Franse Pourbuse mladšího, který portrétoval Eleonoru už v jejích čtyřech letech. Mezi otcovy osobní přátele patřil i proslulý básník Torquato Tasso či hudební skladatel a „otec opery“ Claudio Monteverdi.
Mantovské náměstí Piazza Sordello s vévodským palácem
Eleonoře se záhy dostalo poměrně přísného vychování a rozsáhlého vzdělání u mantovských voršilek, kde kromě zbožnosti nasávala plnými doušky i rodící se barokní okázalost. Právě tu si „přivezla“ s sebou do Vídně, kam zamířila po sňatku uzavřeném v únoru 1622 v Innsbrucku.
Součástí jejího průvodu byli i italští hudebníci, kteří na vídeňském dvoře uspořádali brzy jednu z prvních oper. Díky tomu byla založena tradice italské hudby v říši za Alpami, kterou se podařilo narušit až o 150 let později mj. Wolfgangu Amadeu Mozartovi.
Půvabná mladá císařovna se ukázala nejen jako okouzlující doplněk manžela, ale i účinná „měkká zbraň“ v bitvě o spasení kacířských poddaných. Už její uherská a následně česká korunovace představovaly doslova magnet pro zvědavé současníky, kteří takovou podívanou nezažili už několik desítek let.
Ani později se Eleonora nebránila cestám do „kacířských“ Čech, což z ní dělalo mezi habsburskými císařovnami čestnou výjimku. Navíc založila hned několik katolických fondů, podporovala přestavby kostelů v duchu nastupující barokní okázalosti a iniciovala i řadu charitativních nadací ve prospěch nejchudších. Celkově se jí podařilo úspěšně vylepšit vnímání Habsburské dynastie.
Jen ten potomek se ne a ne narodit. Lidé dávali vinu bigotnosti jak samotného, už postaršího panovníka, tak i jeho mladé paní, která dle šuškandy ode dvora nenáviděla jakékoliv lechtivé narážky a vyžadovala od dvořanů veskrze počestný život bez jakýchkoliv záletů či předmanželských povyražení. Se směsí lítosti a závisti tedy dvořané hltali novinky z francouzského království, kde na dvoře Ludvíka XIII. panovala přesně opačná, značně uvolněná atmosféra.
Eleonora Magdalena Gonzagová, 3. manželka Ferdinanda III., jako bohyně lovu Diana
Eleonora ani Ferdinand si ale nestěžovali, že se jejich rodina nakonec nikdy nerozrostla o vlastní dítě. Naopak prožili společně vcelku harmonických 15 let. Když císařovna v roce 1637 ovdověla a na trůn nastoupil její nevlastní syn Ferdinand III., stáhla se částečně do ústraní.
Až poté, co pochoval první dvě manželky, mu přispěla radou, zda se nechce poohlédnout po třetí ženě v její rodné Mantově. Jako ideální nevěsta byla vybrána její praneteř - Eleonora Magdalena Gonzagová, která se po téměř třiceti letech stala rovněž českou královnou korunovanou svatováclavskou korunou, což se opět setkalo s příznivou pozorností obyvatel Českého království.
Hrobka srdcí členů Habsburského rodu v loretě augustiniánského kláštera ve Vídni
Do historie Habsburků se před svým skonem v roce 1655 zapsala Eleonora ještě jedním významným činem. Právě díky ní došlo k novému rituálu, kdy při balzamování těl byla vyňata srdce zesnulých a uložena zvlášť, v loretánské kapli augustiniánského kláštera ve Vídni, což se dodržovalo až do roku 1916.
Pro další informace:
J. Čechura a kolektiv: Královská trilogie, Ottovo nakladatelství, 2001
