Článek
Na mysli mám nadšené amatérské „takyarcheology“, kteří vyzbrojeni detektory kovu a ostrými lopatkami řádí v krajině víc, než parta čerstvě probuzených krtků.
Chápu jejich nadšení, jen mi uniká smysl, když si neověří, kde vlastně popouštějí uzdu svému koníčku. Pár kilometrů na jih a byli by v oranici slavkovského bojiště, kde s jistou dávkou štěstí by se ještě mohlo najít něco málo z francouzských, rakouských nebo ruských uniforem. Kousek na sever by zase v lesích mohla být nějaká ta upomínka na ostré přestřelky mezi partyzány a wehrmachtem, které se odehrávaly na samém sklonku války.
Ale co mi hlava nebere, když se dotyční nadšenci pustí do neobdělávaného pole, kde už pár let roste jen tráva na sena pro hospodářská zvířata a nenajde se tu ani ztracená podkova. Což o to, pokud se hledači řídí „Zásadami slušného hledače“, kde mimo jiné stojí: Naše ústava vám dává svobodu volného průchodu krajinou. Neměli byste ale nic poškozovat a pokud možno by po vašem průchodu měla lokalita vypadat stejně, jako když jste tam přišli.
Bohužel realita bývá přesně opačná - nadšenci nejenže po sobě díry nezahážou, ale hrdě odchází z louky „vylepšené“ tak, že by se za ni nemusela stydět ani sousedovic myšilovná fenka. Co na tom, že po stejných místech chodí lidé i s malýma dětma na procházku, venčí psy nebo jezdí na koních. Přece si „pípající hrdinové“ nebudou lámat hlavu s tím, kdo si tu po jejich „objevitelských misích“ může vyvrknout kotník.
Až se - milí lovci pokladů - zase vydáte na výpravu, co kdybyste pár minut věnovali i úpravě svých dírek a vrátili vše vyhrabané zpátky do země? Myslím, že by vás to až tolik ve svatém objevitelském nadšení nezdrželo.
