Článek
Asi nejvíc šlápnul vedle americký prezident Donald Trump v modrém a nikoliv předepsaném černém obleku s černou vázankou. Jestli to v jeho případě byla chyba protokolu nebo spíš úmysl, jak dát před celým světem najevo, že právě on je tak výjimečný, až nemusí nic dodržovat, toť otázka. Zvlášť, když jeho manželka Melanie byla vzorem etikety, včetně černého závoje a rukavic, s nimiž se řada dalších manželek státníků či panovníků neobtěžovala.
Jenže ono to není tak jednoduché, jak dostát všem psaným a občas i nepsaným pravidlům, byť jsou dnes dohledatelná třeba na internetu. Stát se ceremoniářem, který má všechny zásady v malíčku, to většinou vyžaduje roky studia a příprav. Jejich znalosti jsou pak doslova vyvažovány zlatem.
A nebylo to lepší ani dřív. Důkazem je kauza císařského vyslance Jana Antonína z Eggenbergu, který byl jako osmadvacetiletý vyslán v roce 1638 k papežskému dvoru, aby tu oficiálně navázal styky nového císaře Ferdinanda III. Habsburského s hlavou církve. Tou byl tehdy Urban VIII., který proslul jako papež - válečník. Nesmíme zapomínat, že se v Evropě zrovna odehrávala 30letá válka.
Císařova volba Jana Antonína nebyla pro současníky velkým překvapením. Přes své relativní mládí nebyl žádným diplomatickým holobrádkem. Coby osmnáctiletý mladík absolvoval tzv. „kavalírskou“ cestu, kdy se inkognito v doprovodu vzdělaného jezuity v úloze preceptora vydal na bezmála pětiletou pouť z Rakouska přes Německo, Francii, Portugalsko, Španělsko, Maltu a Itálii, aby se seznámil s místními reáliemi i spřátelenými rody, doučil se jazyky a navázal do budoucna významné diplomatické i soukromé styky.
Právě jeho pobyt v Římě se díky jezuitskému průvodci, otci Allegamblemu, který ve věčném městě sám dřív studoval, změnil v dokonalou burzu kontaktů v místě, kterému v té době vládl výhradně papež.
Srdcem Vatikánu je náměstí Svobody. Petra koncipované jako objímající náruč
Když se posléze Eggenberg osvědčil jako skvělý organizátor pohřebního průvodu císaře Ferdinanda II. z Vídně do Štýrského Hradce, rozhodl se jeho nástupce na trůnu pověřit opět Jana Antonína zvlášť důležitým a čestným úkolem spojeným také s astronomickými vydáními. Ta šla z velké části na vrub vyslance, pro kterého byla cesta nejen ctí, ale díky tištěnému popisu i věcí zvýšení prestiže napříč Evropou, což bylo a dodnes je k nezaplacení penězi.
Eggenberg nic neponechal náhodě a pustil se do podrobného studia zpráv vyslanců, kteří před ním podnikli stejnou misi k papeži ve jménu císařů Rudolfa II., Matyáše a Ferdinanda II.
Podle instrukcí a protokolu měl Jan Antonín vjet do Říma, být přijat při veřejné audienci a domluvit na ní i soukromé přijetí, čímž by byl celý akt uzavřen. Na cestu se poselstvo čítající 200 osob vydalo 21. března z Vídně a do Říma dorazilo 9. května. Slavnostní vjezd s patřičnou nádherou, kdy se vyslanec vezl ve stříbrném voze ozdobeném červeným sametem, dopadl bez chybičky, jenže pak se celá věc se nepěkně zašmodrchala
Přestože měl k ruce hned několik rádců, došlo při veřejné audienci hned k několika nedorozuměním, což hrozilo přerůst v diplomatický incident, byť nám se dnes už mohou jevit jako nepodstatné věci.
Zlatý vůz chránili trabanti - halapartníci ve zlatem vyšívaný uniformách
Jan Antonín, který tu vystupoval jako zosobnění císaře, byl ponechán poměrně dlouho v předpokoji jen s komorníkem, pak nebyl upozorněn, že si má sundat rukavice, a aby toho nebylo málo, nechali ho před papežem a kardinály stát, aniž by mu nabídli místo k sezení.
Navíc si papež dovolil mluvit o Ferdinandu III. jen jako o římském králi, nikoliv císaři, což Eggenberg tlumočil do Vídně jako zřejmou urážku.Než se všechno vysvětlilo pomocí depeší, uplynulo skoro pět měsíců. Jan Antonín je trávil v římském paláci Ceri patřícímu v té době kardinálu Mořici Savojskému, který měl na starosti záležitosti německy mluvících zemí. Dnes je místo jeho části slavná fontána di Trévi.
Sice bylo alespoň dost času nechat vyrobit slavnostní pozlacený vůz z ořechového dřeva čalouněný černým sametem se zlatými výšivkami, který pak dopravil papeži dary od císaře, ale zároveň se musel mladý diplomat v rámci zachování dekoru vzdát všech radovánek, jaké v té době Řím, nabízel poutníkům z celého světa. A že jich v době baroka nebylo právě málo. Místní hostiny, umělci i kurtizány byli vyhlášení.
Nakonec se podařilo doutnající diplomatické faux pas odvrátit a Jan Antonín si celou věc - tedy vstup do Říma a veřejnou audienci zopakoval ještě jednou. Jeho průvod čítal 50 kočárů, 60 lokajů, muly s bohatě vyšívanými pokrývkami, trubače, karabiníky, gardisty a pážata. Součástí průvodu byli i kardinálové.
Opravná listopadová audience dopadla pro vyslance obrovským úspěchem. Papež Urban VIII. se mu za nedorozumění osobně omluvil a hned po týdnu jej přijal ještě jednou na soukromou audienci, o níž ale vědělo celé město. Znovu se totiž konal velkolepý průvod a během něj se celý Řím mohl obdivovat mistrovsky vyřezávanému zlatému vozu s dary od císaře. Nechybělo kolem něj ani 12 trabantů s halapartnami pro ochranu císařských darů.
Audience byla zakončena banketem v papežském paláci, kde se papež s Janem Antonínem neformálně bavil. Výsledkem byl ohlas po celé katolické Evropě, ale na druhé straně také astronomická vydání, která se ještě zvětšila během dalšího Eggenbergova pobytu v Římě. Jelikož měl „splněno“, mohl se konečně vrhnout i do víru společnosti i na nákupy.
Ještě před lednovým odjezdem zpět domů mu papež věnoval coby známku osobní přízně ostatky sv. mučedníka Arthemia, které Jan po svém návratu předal štýrskohradeckým minoritům.
Janu Antonínovi zbyl po vykonaném poselství kromě znásobení prestiže jeho rodu nejen zlatý vůz, ale i celá řada nákladně zdobených obleků, přehozů a vybavení. Část z nich se časem dostala ze Štýrského Hradce na zámek v Českém Krumlově, kde bývá vůz součástí prohlídkové trasy. Letos jej tam ale nenajdete.
Zámek Eggenberg
Eggenberský zlatý vůz vykonal cestu zpět, až na rakouský zámek Eggenberg. V něm se - spolu s knihami, obrazy, obleky či vyšívaným rodovým erbem zapůjčenými z České republiky Národním památkovým ústavem, stal jedním z magnetů mezinárodní výstavy Ambition & Illusion ke 400 letům od zahájení velkolepé barokní přestavby zámku do dnešní podoby. Zároveň mapuje poutavou formou osudy rodu, který měnil nejen domovské Štýrsko, ale i část dnešního Maďarska, Srbska, Chorvatska a jižních Čech.
Pro další informace:
Anna Kubíková: Eggenbergové - z bankéřské lavice na knížecí stolec, Nakladatelství Lidové noviny, 2016
