Článek
Po listopadu 1989 jsme jako studenti dostali nové osnovy a s nimi i spoustu nové literatury. V oficiálních knihkupectvích je neměli, ale na ulicích se vyrojily improvizované stánky se dvěma až třemi stolečky obloženými knížkami.
U nich se daly sehnat všechny ještě před pár měsíci nedostupné nebo přímo zakázané knihy - od lehčího čtení typu Škvoreckého Tankového praporu nebo Švandrlíkových Černých baronů, přes Vlastu Javořickou a Káju Maříka, až po klády typu Solženicinova Souostroví Gulag.
Jako gymnazistka jsem moc peněz neměla, takže jsem se osmělila a domluvila se s majitelem stánku, že bych u něj brigádničila a místo peněz si „výdělek“ vybrala v knihách. Kupodivu souhlasil a odfrčel zařizovat další štace.
Lidé byli po knížkách hladoví, často jsme v půlce sobotního odpoledne už neměly s kamarádkou na hlavním náměstí co prodávat. Ty lepší „kousky“ jsme si rovnou schovávaly „pod pult“. Ostatně byla to obvyklá praxe z doby dřívějšího nedostatku čehokoliv, zvlášť dobrých knih.
Jednou z těch, které jsem si odložila, byl i Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu. Vyprávění staršího emigranta s trvalou adresou v Paříži o moderní historii, jak se u nás neučila, je adresováno mladé Češce Lucii, která váhá, jestli se má z vysněné dovolené do Jugoslávie ještě vrátit do šedivé Prahy, nebo dát všemu, co zná, vale a odejít za hranice trvale, bez možnosti návratu domů, mne poměrně silně zasáhlo a přinutilo mne se na hodně věcí podívat novýma očima.
Do té doby mne bavily hlavně dávnější dějiny - od Egypťanů a Sumerů přes Rožmberky až po Rudolfa II. Moderní část jsem pod dojmem nekonečného výčtu třídních nepokojů a dělnického hnutí měla tendenci přeskakovat. Ale Pavel Tigrid, který zažil ne jeden, ale hned dva odchody z Československa, ve mě vypěstoval hlad po informacích z časů ne až tak dávno minulých. Zvlášť, když byl jejich pozorným svědkem a leckdy i přímým účastníkem.
Když jsem po absolvování historie přehodila výhybku a stala se zaměstnankyní místní redakce, součástí „balíčku“ k doplnění vzdělání v oboru byl i kurz novinařiny v Centru nezávislé žurnalistiky. Obnášelo to vždy jednou za 14 dnů jet na celý den do Prahy, kde byly v bývalé budově Federálního shromáždění (dnes nová budova Národního muzea) dvě přednášky a workshop s ostřílenými novináři od nás i ze světa.
A tenkrát jsme zažila „Vánoce“ v říjnu, kdy byla naplánovaná přednáška Pavla Tigrida. Zatímco ostatní osobnosti mne nechávaly chladnou a až později jsem vlastně docenila, kdo všechno nám tehdy předával své zkušenosti, na pana Tigrida jsem se těšila a měla z něj i trochu trému.
Nebyl důvod. S obrovskou noblesou a vybroušenou češtinou, kterou si zachoval i po 40 letech v cizině, nás provedl zákulisím vydávání novin ve Francii i svými zkušenostmi ze Svobodné Evropy. Na konci si s námi jen tak povídal, ale dělal to chytře a s úmyslem nás dovést k poznání, že jsme si zvolili sice krásnou, ale po čertech náročnou profesi, pokud ji chceme brát poctivě. Už podruhé mi přenastavil optiku vnímání co a jak mám dělat dál.
Vzpomínkou na tohle bohužel jediné setkání je pro mne dodnes osobně podepsaný výtisk Kapesního průvodce s věnováním. Nedávno jsem ho půjčovala další generaci adeptů novinářské branže. A bylo mi přitom líto, že pan Tigrid, který se do republiky vrátil a dokonce se stal naším ministrem kultury, už odešel před víc než 20 lety.
Ono by se teď víc než kdy dřív hodilo napsat pokračování Kapesního průvodce, který by dnešním dvacátníkům a třicátníkům nabídl komplexní ponor do historie po roce 1989. Třeba by to některým otevřelo oči, jako tenkrát mně.
Pro další informace: