Článek
Varáci to berou jako startovní výstřel k prázdninám - nahrnou se na promenádu před hotelem Thermal, který je synonymem Mezinárodního filmového festivalu a obdivují honosné róby zpravidla českých hereček.
I jejich mezinárodně uznávané kolegyně si dávají na vizáži záležet. Když ale někomu nedorazí kufr s garderóbou, jako svého času hrdince „Deníku Bridget Jonesové“ alias americké herečce Renée Zellwegerové, klidně se projde po červeném koberci i ve svetříku, džínách a teniskách, jak přiletěla. Právě ona kdysi byla důkazem, že ty největší hvězdy nedělá haute couture a brilianty, ale osobní charisma.
Přesvědčila jsem se o tom na vlastní kůži, když jsem jen pár hodin po první akreditaci kdysi seděla v salonku na tiskové konferenci Michaela Douglase. Rozjařená ze skutečnosti, že jsem prošla přísným sítem novinářských vyvolených, jsem se drze hollywoodské hvězdy první velikosti zeptala, proč nehraje v žádných historických filmech. Jestli je to kvůli tématům, nebo se bojí, že by mu to v krátkých kalhotách přináležejících k mužskému úboru minulých staletí, neslušelo.
Odměnou mi byl výbuch smíchu nejen od Michaela, ale od celé jeho delegace, a nechápavé pohledy kolegů, kde se tu to drzé novinářské štěně vzalo. Nutno dodat, že odpověděl s grácií. Ano, spíš ho zajímají současné příběhy - a pak dodal, že má do krátkých kalhot dost křivé nohy.
Od té doby jsem se už pečlivě připravovala a snažila se předem nakoukat filmy dotyčných, abych měla zasvěcené otázky. Úspěch premiéry, kdy má zpovídaný pusu od ucha k uchu se mi už ale nikdy nepodařilo zopakovat - tedy minimálně ne ve Varech.
Po karlovarském koberci už prošly desítky hvězd, mj. Harvey Keitel. Řada z nich dokonce přijela i s celou rodinou.
Mezinárodní filmový festival je taková opulentní cukrárna pro každého filmového fanouška. Zkrátka se nemůže rozhodnout, kam dřív skočit - má být v sále na soutěžním snímku, vydat se nasát atmosféru do letního kina, zaskočit na setkání s filmaři nebo si odběhnout pro lázeňskou oplatku, aby alespoň něco snědl.
Jako píšící novinářka bez vlastního notebooku jsem kdysi nejvíc bojovala s technikou. Sponzoři dodávali do tiskového centra „demokraticky“ PC a MacBooky půl na půl a u jablíček bývalo poněkud prázdno. Pochopila jsem, až když jsem k jednomu sedla - pro pravověrného PCčkáře zvyklého na Windows bylo celkem utrpení psát, přidat fotky, všechno to nesmazat a hlavně odeslat článek do redakce. Naštěstí se vždycky našel někdo - ať už z kolegů nebo z podpory, kdo nešťastné duši pomohl.
Mými festivalovými hrdiny byli svého času tlumočníci, kteří nám zprostředkovávali, co se říká na plátně, a přitom byli zavřeni v miniaturních kójích, kde jim bylo horko jako v pekle. Zvlášť originální byla „kabina tlumočníků“ v historickém kině Čas před rekonstrukcí. Na konci hlediště totiž stála obyčejná dřevěná boudička s malou lampičkou a pultíkem.
Zaujala mne tam kudrnatá paní s krátkým sestřihem, která naprosto bez emocí tlumočila cokoliv - od vraždy až po lásku - s takovou bravurou, že jsem si s ní domluvila rozhovor. Vyklubala se z ní legendární simultánní tlumočnice Dana Hábová, která mi prozradila, že její srdcovkou je hlavně herec a režisér Woody Allen, a že občas musí překládat přímo z plátna, protože nemá u některých filmů k dispozici jejich přepis. Titulek, že „Dana Hábová zůstává dámou i při Americkém Psychu“ tedy rozhodně nebyl myšlen s nadsázkou.
Moc se mi líbilo, když se nový tým s programovou ředitelkou Evou Zaoralovou a prezidentem Jiřím Bartoškou pustil v 90. letech do díla, aby s B festivalu provinčního významu vybudoval jednoznačné Ačko - to nejlepší z nejlepšího, na úrovni festivalů v Cannes, Berlíně či Benátkách.
Nechyběla jim chuť měnit zavedené zvyklosti - třeba když cenu pro vítěze v podobě křišťálové oplatky změnili za dnes už ikonickou sošku dívky s křišťálovým globusem, ze které je většina oceněných vyvedena z míry. Nevadí ani tak nahé dívčí tělo, které sevřou v dlani, ale pořádná váha, jakou u poměrně subtilní sošky málokdo čeká.
S karlovarskou kráskou si dal „rande“ i šaramantní Richard Gere
Kromě „matky“ a „otce“ měl karlovarský filmový festival v 90. letech ještě dva dobré kmotry, kteří nad ním drželi ochrannou ruku. Prvním byl prezident Václav Havel, který jako dramatik festivalové hemžení miloval a rád se do Varů každoročně vracel.
Tím druhým byl jeho přítel z mládí a spolužák - oscarový režisér Miloš Forman. Právě on kdysi přesvědčil první hvězdy, aby zajely do Evropy, a přes Prahu to vzaly až do Karlových Varů. Povedlo se jednou, podruhé - a pak už se samy top herci typu Sharone Stone, Judy Dench, Helen Mirren, Mela Gibbsona, Johnnyho Deppa či Jude Lawa jen hrnuly.
Zvlášť pro filmové herce je totiž zážitekem k nezaplacení, když jim bouřlivě tleská vyprodané letní kino a oni si mohou se stovkami svých nadšených fanoušků udělat selfie, které nikde jinde, než ve Varech, nepořídí. Řada z nich pak neodmítla ani nabídku, aby natočili pro některý z dalších ročníků festivalovou znělku nebo aby se do Varů vrátili znovu - třeba jako porotci. To je ostatně i případ jednoho z letošních hostů - Geoffrey Rushe.
Přála bych všem - realizačnímu týmu, hercům i divákům, aby se letos Karlovým Varům vyhnula další „tradice“ - totiž, aby během festivalu lilo jako z konve. A hlavně, aby si svátek filmu všichni pořádně užili. Na letošním 58. ročníku na to budou mít čas až do 6. července.
