Článek
Důvodů bylo hned několik. Tím hlavním byla největší hospodářská krize, jaká v dosavadní krátké historii Spojené státy americké zatím potkala (nemluvě o zbytku světa). Tam, kde se dřív uplatnil každý, kdo se nebál práce, najednou stálo na 13.000.000 milionů nezaměstnaných mužů. K tomu je třeba připočítat i jejich rodiny, protože pracující žena zpravidla nebyla v té době tak obvyklým jevem, jako dnes.
Ve velkých městech včetně New Yorku vznikaly tzv. Hoowerhilly, neboli provizorní kolonie postavené ze zbytkových cihel, prken, beden a dehtového papíru. Občas byly i zahloubené, takže z příbytků nezaměstnaných byl vidět třeba jen kus komína nad zemí. Jedna se rozkládala dokonce nedaleko od proslulé Wall Street, kde se celý systém americké ekonomiky zhroutil při pádu burzy.
Do toho byla v Americe přeložená a vydaná Nová ruská čítanka: Příběh pětiletky, která se záhy stala nejžádanější a nejprodávanější nebeletristickou knihou roku. Z původně dětské učebnice nabyla řada dospělých Američanů pocit, že na druhé straně světa vznikl ráj na zemi. Posuďte sami - nikdo tam neměl hlad a místo stávajících 12 hodin tam dělníci už brzy měli pracovat jen neuvěřitelných 7 hodin!
Sověti v Americe na to zprvu hleděli s pobavením, ale humor je záhy přešel, když se na jejich ambasádu začaly valit davy lidí s žádostí o možnost vycestovat do „země zaslíbené“. Vzhledem k tomu, že většina Sovětského svazu potřebovala přenést z feudalismu do moderní doby, zrodil se záhy plán, jak dostat do země kvalifikované síly, které se samy nabízely.
Povedlo se jim to s pomocí irského spisovatele a dramatika J. B. Shawa, oblíbeného autora her Johanka z Arku a Pygmalion. Ten po své návštěvě Sovětského svazu, kde samozřejmě viděl pouze to, co mu soudruzi ukázali, pronesl v americkém rozhlase několik oslavných projevů na adresu „země budoucnosti“. Mimo jiné konstatoval, že „téměř každý inteligentní Rus, kterého potkal, už byl v Americe, a vrátil se z ní domu, protože v ní nenašel svobodu“.
Přímo na Manhattanu byla otevřena kancelář Amtorg, která hledala pomocí inzerátu 6.000 zástupců požadovaných profesí proplacení cesty do Sovětského svazu. Odezva byla nevídaná - přišlo na 100.000 žádostí. Nakonec bylo vydáno celkem 10.000 pozvání pro profesory, lékaře, letce, inženýry, ale i instalatéry, farmáře nebo specializované dělníky.
Ti všichni se během roku 1931 nalodili na Long Islandu na lodě do Leningradu a sledovali z paluby, jak se jim před očima zmenšuje a mizí socha Svobody.
První Fordy A vyráběné v Sovětském svazu americkými dělníky začátkem 30. let 20. století
Přicházely i oficiální žádosti od celých kolektivů jako třeba od 342 rodilých Američanů z Wichity v Kansasu, kteří se obrátili přímo na ministerstvo zahraničí, aby mohli vycestovat a pracovat v sovětských dolech. Ve svém dopise dokonce uváděli, že část z nich jsou veteráni z 1. světové války, kteří přišli o práci, když se u nich doly v důsledku krize zavřely.
Jenže to zdaleka nebylo všechno. Řada lidí prodala svůj veškerý zbývající majetek, zakoupila v sovětské cestovní kanceláři Inturist jednosměrnou jízdenku a vydali se do Sovětského svazu na vlastní pěst coby turisté. Po pár měsících museli Sověti dokonce vydat příkaz, že každý turista musí mít zpáteční jízdenku, bez které nebude do země vůbec vpuštěn.
Další vymýšleli, jak by se do nové země dostali s menšími náklady. Na každé lodi bylo nalezeno několik černých pasažérů a lidé se dokonce domlouvali, že budou cestovat třeba v klecích na dobytek či nádržích přepravovaných z Ameriky do bývalého Ruska. Z říše vyloženého hazardu byl pak plán přejít v zimě přes zamrzlou Beringovu úžinu z Aljašky na Kamčatku, inspirovaný jedním z románů Julese Verna.
Většina lidí byla přesvědčena, že jedou budovat nový ráj na zemi a chtěli se zapojit do budování první sovětské pětiletky, která ambiciózně odstartovala v roce 1929 se zpětnou roční platností. Jejím cílem bylo co nejvíc dohnat a pak i předehnat celý svět co do industrializace. Vznikaly nové továrny na výrobu traktorů, automobilů i strojů, jenomže v nich chyběly jak perfektně zpracované suroviny, tak i inženýři a dělníci, které by nebylo třeba složitě připravovat a zaučovat. Proto Sověti otevřeli náruč nezaměstnaným Američanům.
Nákladní Fordy vyráběné v licenci v Sovětském svazu
Záhy ale zjistili, že s muži přicházejí celé rodiny, což se zase tolik do plánů nehodilo. Proto začali vybraným zaměstnancům doporučovat, aby své manželky a děti prozatím nechali v Americe a pozvali je, až pro ně bude vybudováno dostatečné zázemí.
Sovětům se navíc podařilo vyjednat nákup na díly rozložených Fordů A, které už v té době doma v Americe ustupovaly modernějším typům. Díky tomu byla domluvena i pro Forda výhodná stavba nové továrny u Moskvy, ale zároveň také zaměstnání někdejších Fordových lidí, kteří z řadových amerických dělníků od pásu postoupili do pozic expertů, kteří měli dohlížet na celý bezchybný chod výrobní linky.
Poněkud jiná situace byla u farmářů, kteří po prodeji svých majetků zakoupili či přivezli své zemědělské vybavení, u nich byla udělena výjimka a stěhovali se celé rodiny.
Na konci cesty ale většinu příchozích čekal totální zmatek, kdy se řada právě příchozích dozvídala, že tu vlastně pro ně práce není. Někteří to řešili hledáním na vlastní pěst, což jim komplikovala neznalost jazyka, další měnili profesi a třeba založili americké pekařství, kde svým krajanům připravovali jinak nedostupné pečivo. Další se zklamaně vraceli domů.
V Moskvě začaly vycházet anglicky psané noviny Moscow News. Jejich šéfredaktorkou se stala Anna Louise Strong, osobní přítelkyně manželky amerického prezidenta Eleanor Rossevelt, která při svých cestách do Americky často zavítala přímo do Bílého domu. Díky ní měl prezident z první ruky informace o vývoji v Sovětském svazu ještě před tím, než tu vzniklo oficiální vyslanectví USA.
To bylo nakonec oficiálně otevřeno až v roce 1933 a prvním vyslancem se stal William Bullit. Ještě před jeho příjezdem už se ale na úředníky začali obracet první zoufalí Američané, kterým byl po příjezdu do Sovětského svazu odebrán pas a buď z přesvědčení nebo pod pohrůžkou souhlasili, že se chtějí stát sovětskými občany. Týkalo se to stovek lidí, kteří doufali, že by mohl velvyslanec změnit jejich osud a pomocí nadiktovaných údajů ověřených u příbuzných nebo zaměstnavatelů v USA by jim mohl být vydaný nový doklad, na který by se mohli vrátit.
K jejich rozčarování jim úředníci oznamovali, že jim nelze vyhovět, pokud se sami vzdali své americké identity. Pod tím se ještě navíc skrývala obava, že by mohli do Ameriky zanést „škodlivé“ komunistické názory. Navíc na většinu žadatelů čekali hned na chodníku před vyslanectvím sídlícím v honosném paláci Spaso příslušníci tajné policie, aby je zatkli a odvezli do vězení.
Palác Spaso - sídlo amerického velvyslanectví v Moskvě od roku 1933
Ani ti, kterým se podařilo si své pasy podržet, ale neměli vyhráno. Rusové jim odmítli vydávat výjezdní doložky, které by je opravňovaly legálně vycestovat ze země. Situace se nezlepšila ani po nástupu druhého velvyslance Josepha Daviese, který se svou manželkou Marjorie Merriweather Post - miliardářskou dědičkou firmy General Foods, působili v proletářské zemi doslova jako „pěst na oko“.
Jejich nákladný život, drahá auta i obří plachetnice Sea Cloud, s níž dostali povolení plavit se v jinak zakázaných vodách Baltského moře, byly doslova vodou na mlýn sovětských propagandistů, kteří ani nemuseli moc zdůrazňovat, že jde o bohaté kapitalisty, s nimiž při Velké říjnové revoluci Rusové skoncovali.
Víc, než tisíce zabavených amerických pasů a osud jejich původních majitelů, Davise a jeho ženu zajímal nákup klenotů a drahého vybavení z bývalých šlechtických sídel, ke kterým se díky sovětským úřadům dostávali vzhledem k jejich hodnotě mimořádně levně. Tak se do jejich sbírky dostaly mj. i slavná „velikonoční vajíčka“ - klenoty z dílny carského zlatníka Fabergé. Ty, i další poklady dovezené ze Sovětského svazu, jsou dodnes vystaveny v rodinném muzeu Hillwood ve Washingtonu, které Marjorie založila.
Sám Davies se setkal se Stalinem až v den, kdy už se coby velvyslanec loučil. Splnil tím konečně svoje pověření od prezidenta F.D. Roosevelta, že má s komunistickou modlou navázat osobní kontakt. Davies byl na onen moment tak hrdý, že do konce svého života měl v knihovně vystavený Stalinův portrét s osobním věnováním.
Marjorie měla vzpomínky na Moskvu poněkud pokažené tím, jak ji několikrát uprostřed noci vzbudila rychle jedoucí auta odvážející zatčené a několikrát také vzdálená střelba. Sice se jí dostalo ujištění, že má jít o zvuky spojené s budováním moskevského metra, ale posléze správně vyhodnotila, že muselo jít o popravy.
Přesto raději hostům svých dýchánků později vyprávěla, jak po celém velvyslanectví nacházeli dráty a skryté mikrofony a jak se s manželem bavili tím, že jsou odposlouchávaní i v ložnici. Občas přidávala i historku, jak důstojníky NKVD, kteří je sledovali při plavbě v jejich „mořské rezidenci“, pozvali na palubu Sea Cloud a promítali jim nejnovější americké filmy.
Velvyslanec Joseph Davies a jeho manželka Marjorie (uprostřed) na palubě své plachetnice Sea Cloud
Mezitím se Stalin pro změnu bavil na vrub Ameriky. Nechal zaměnit fotografie v originálních amerických dokladech a pod novou identitou vysílal do světa své vlastní špiony. Jejich úkolem bylo infiltrovat se do běžného života, vystupovat jako Američané a čekat na další pokyny. Když se takový člověk znelíbil, často to končilo kulkou v lebce nebo přejetím autem na ulici.
Ani v Sovětském svazu nebylo bezpečno. Stalin rozpoutal tzv. Velký teror, při kterém mezi lety 1936 - 1941 bylo zabito či zatčeno a odvezeno na Sibiř bezmála 20.000.000 občanů. Mezi nimi mizeli i rodilí Američané a jejich rodiny. Zcela se mimo jiné vylidnila Americká vesnice v Gorkém, někdejší Fordova továrna se musela obejít bez inženýrů a expertů, kteří v ní dřív působili.
Někteří ještě ze začátku sem tam operovali s přesvědčením, že pokud nejsou rodilí Rusové, nemůže se jim nic stát. Všemocná NKVD vedená nejdřív Genrichem Jagodou, později Nikolajem Ježovem a po něm Lavrentijem Berijou (do jednoho byli později sami popraveni) jim dokázala, že jejich národnost je před ničím neochrání. Byli vesměs obviněni z toho, že jsou špiony, záškodníky a sabotéry.
Ani tehdy velvyslanectví nezasáhlo a k intervenci je nepřesvědčily ani zoufalé dopisy rodinných příslušníků, kteří se ptali, proč se jim neozývají jejich otcové, bratři nebo celé rodiny, které před pár lety vycestovali do Sovětského svazu. Mimochodem, takové dopisy chodily do paláce Spaso ještě na začátku 60. let.
Pokud nebyli Američané popraveni při bleskových procesech a neskončili v masových hrobech, o kterých se historikové dozvídali díky uvolnění sovětských archivů během 90. let minulého století, než se s nástupem Vladimira Putina opět neprodyšně uzavřely, čekala je strastiplná pouť přes celou zemi až do Vorkuty a na poloostrov Kolyma. Když nezemřeli cestou, byli pak zapojeni do otrocké práce při dobývání zlata a dalšího nerostného bohatství pro Kreml.
Ruský policejní snímek 22letého Thomase Sgovia před deportací do Gulagu
Jedním z mála, kdo nejenže přežil, ale dokonce - díky svému výtvarnému nadání - o tom mohl po návratu do Ameriky podat i svědectví, byl Thomas Sgovio. Rodák z Buffala se coby 19letý vypravil se svým otcem v roce 1935 do Sovětského svazu, kde chtěl studovat výtvarné umění. I on se vzdal svého pasu, ale když v roce 1938 zatoužil po návratu, byl zatčen před velvyslanectvím, odsouzen jako špion a vyslán do Vladivostoku.
Odtud byl spolu se stovkami dalších mužů přepraven do táborů na Kolymě, kde se snažil přežít dalších 16 let, než byl propuštěn. Ani pak ale nesměl vycestovat ze SSSR. Povedlo se mu to až v roce 1960, kdy se konečně mohl vrátit domů. Založil rodinu a aby svým synům a dceři zanechal vzpomínky na vše, co zažil v trestaneckém táboře, napsal a nakreslil pro ně - a na památku svých spoluvězňů - knihu „Dear America“, kterou vydal v roce 1972.
Když v roce 1996 slavil své 80 narozeniny, mohl Thomas konečně nahlédnout do svazku, který na něj vedla NKVD. Zjistil, že na něj donášela dívka, se kterou se přátelil. Dokonce udala i jeho slova, která jí před půl stoletím řekl: „Sovětská moc nespočívá na lásce svých poddaných. Spočívá na jejich strachu.“ A o pravdivosti svých slov byl hluboce přesvědčený až do své smrti v roce 1997.
Pro další informace:
Tim Tzouliadis: Opuštění - Z velké krize do gulagu: naděje a zrada ve Stalinově Rusku, přeložila Petruška Šusrová, BB/art s.r.o., 2010
