Článek
Kateřina se v roce 1847 narodila do urozeného rodu Dogorukovových, ale k její škodě šlo o rodinu postrádající majetek. Kátin otec přišel o zbytky kdysi poměrně rozsáhlého panství, které obhospodařovali a rozšiřovali jeho předkové patřící k nejvýznamnějším carským bojarům spřízněným dokonce s vládnoucími Romanovci. Nedlouho poté zemřel a zanechal po sobě 6 nezaopatřených potomků.
Aby si jejich matka Věra Gavrilovna Višněvskaja mohla dovolit poskytnout všem svým dětem vzdělání, musela na svou dobu nezvykle přijmout pracovní místo u ministra Adlerberga. Ten se později za vdovu a její děti přimluvil, načež car rozhodl, že náklady na vzdělání potomků rodu Dolgorukovových ponese on sám.
Čtyři synové mohli díky tomu pokračovat ve studiu a na carovu osobní přímluvu byly Káťa i její sestra přijaty do Smolenského institutu pro výchovu urozených dívek.
Smolenský institut, který vznikl ve stejnojmenném klášteře v sídelním Petrohradě, přijímal dívky ze šlechtických rodin mladší 16 let, aby z nich během 9 roků výuky vychoval zbožné a na svou dobu i zemi mimořádně vzdělané ženy.
Když se tu děvčata Dolgorukovova ubytovala, čekaly je hodiny ruského jazyka a literatury, historie, geografie, aritmetiky, cizích jazyků (zejména francouzštiny a němčiny), ale i tance, hry na hudební nástroje a zpěvu, kreslení a společenských způsobů. Zvlášť přísně se dbalo na chování, což se časem ukázalo v Káťině případě jako kámen úrazu.
Car Alexandr II. s carevnou Marií v době, kdy začal jeho vztah s Káťou
Inteligentní a sečtělá dívka měla na řadu problémů Ruska osobité, byť ještě ne přímo revoluční názory, a byla zvyklá si je nenechávat pro sebe. Možná i tím na sebe jako šestnáctiletá opět přitáhla pozornost cara Alexandra II. při jeho pravidelné inspekci Smolenského institutu.
Ani on sám neviděl budoucnost Ruska v samoděržaví a chystal se provést řadu změn, včetně vydání první ústavy. Ne u všech ministrů jeho vlády se to ale setkávalo s pochopením, zvlášť když zavedl nový systém samosprávy jednotlivých gubernií.
Velkým krokem dopředu, jak z chudé zemědělské země vytvořit moderní průmyslovou velmoc, se v roce 1861 stalo zrušení nevolnictví. Do té doby byli poddaní v podstatě otroky svých pánů a byli počítáni za „dvounohý dobytek“.
Přesto se Alexandrovy reformy zdály příliš málo radiálnímu hnutí revolucionářů, kteří na něj coby „tyrana“ uskutečnili hned několik atentátů, včetně bombového útoku přímo v carském Zimním paláci.
Alexandr II (1818 - 1881)
Alexandr byl bez debaty charismatický muž, který si i přes nevoli své matky vzal za ženu dceru hesenského velkovévody Marii. I přes vleklé zdravotní problémy, které jí způsobovalo počasí v Petrohradu, přivedla na svět celkem osm potomků, ale to carovi nebránilo, aby nenacházel uspokojení i mimo její ložnici.
Než přišla do paláce na místo dvorní dámy Káťa, vystřídal celou řadu milenek a zpravidla se jednalo o krátkodobé vztahy, které občas nezůstaly bez následků. Kateřina si ale v prvních letech držela Alexandra od „těla“, což v kombinaci s její melancholickou krásou ještě přilévalo vášně do carova vzplanutí k ní.
Teprve později, když se stala oficiální milenkou a pomalu začala nahrazovat carevnu trpící tuberkulózou, začalo být okolí cara zřejmé, že její vliv nekončí u dveří ložnice, ale zasahuje i do politických reforem.
Své postavení na dvoře upevnila Kateřina porodem čtyř dětí - dvou synů (jeden zemřel brzy po narození) a dvou dcer, s nimiž žila v patře nad komnatami umírající panovnice. Zatímco carevna byla se stavem věcí smířená a dokonce si nechala staršího Grigorie a Olgu představit, její syn, carevič Alexandr Alexandrovič nenáviděl Kateřinu a domníval se, že křik jejích dětí pronikající údajně až do Mariiných komnat, jen zhoršuje matčin zdravotní stav.
Když Marie v květnu 1880 zemřela, netrvalo ani dva měsíce, než car uzavřel nový, byť rodově nerovný (morganatický) sňatek. Z Kateřiny se sice nestala carevna, ale byla povýšena na kněžnu Jurjevskou a všechny jejich děti byly uznány za legitimní, byť bez nároku na trůn.
Zbytek života trávila Kateřina téměř výhradně ve Francii
Manželský život cara a jeho druhé ženy vzal ale po krátké době za své. V březnu 1881 se členové revoluční skupiny Svoboda lidu rozhodli provést na Alexandra II. další, dle historiků v pořadí už 7 atentát.
Místem, kde k němu mělo dojít, se stal most přes Něvu. Celkem se na trase jízdy carského kočáru poschovávalo několik atentátníků. Prvnímu selhaly nervy a bombu nakonec nehodil, druhý už si dodal víc odvahy. Výbuch zabil dva kozáky a malého chlapce, který stál na chodníku. Car vyvázl bez zranění, vystoupil z poškozeného kočáru a chtěl pomáhat zraněným. Tehdy přiletěla třetí bomba, která explodovala panovníkovi přímo pod nohama.
Těžce zraněného Alexandra dopravili do paláce, kde po několika hodinách zemřel. Kateřina byla s ním do poslední chvíle. Jen co její manžel vydechl naposledy, okamžitě se k ní začala většina z 9 Mariiných potomků chovat bez úcty. Při pohřbu ji dokonce ani nepustili do kostela, musela se svými dětmi přihlížet jen mezi dveřmi chrámu.
Kněžna získala na svou dobu astronomický vdovský důchod 3,4 milionu rublů výměnou za to, že ona i její potomci opustí Rusko. Rozhodla se usadit ve Francii, kde žila střídavě v Paříži a na Riviéře, a proslula nákladným životním stylem.
Její obraz se objevuje i v umění. Právě Kateřina se stala pro Agathu Christie inspirací k postavě stárnoucí ruské princezny Dragomiroff cestující Orient Expresem, kde dojde k vraždě mafiána Ratchetta. Značně romanticky pak popisuje její vztah s carem film Káťa (1959) s Romy Schneiderovou a Curdem Jürgensem v hlavních rolích.
Pokud je známo, sama Kateřina žila až do konce života počestně a zemřela 15. února 1922 v Nice, kde je i pohřbena. Na rozdíl od dalších potomků Romanovců, kteří přišli o život během ruské revoluce po roce 1917, její děti přežily a usadily se v Evropě.
Pro další informace:
