Článek
Když se 20. prosince 1576 narodil do nepříliš movité rodiny Sarkanderových v polském Skoczově u Těšína další, už čtvrtý syn, pokřtili ho jménem Jan.
Malý Janek se ukázal jako hlava zvídavá, což mu otevřelo dveře k dalšímu vzdělání. Nejprve putoval na školu do Příbora, kam se rodina přestěhovala k příbuzným po otcově smrti, a odtud k jezuitům do Olomouce. Ani tady se neztratil, proto jej bratři poslali na filozofii do Prahy.
Po jejím ukončení se vydal na ještě delší cestu, až přes Alpy do Štýrského Hradce, kde se nechal zapsat na bohoslovectví. Jenže tady do hry vstoupil Amor a málem byla celá pouť ke svatosti zhacena pro krásné oči mladinké Aničky.
Dcera mešťana Jana Plachetského vyrůstala ve Velkém Meziříčí, kde byl knězem Sarkanderův starší bratr Mikuláš. Právě tam, nejspíš při vakacích, které Jan coby student pražské univerzity trávil pomocí Mikuláši vykonávajícímu službu zámeckého kaplana, se do sebe oba mladí lidé zamilovali a pranic se neohlíželi na to, že Jan byl katolík, kdežto Annina rodina se hlásila k protestantům.
V Janovi se během pobytu ve Štýrském Hradci dva roky svářela láska k Bohu s tou k Anně. Nakonec v něm zvítězila touha zažít „nebe“ už na zemi a požádal rodiče své vyvolené o ruku. Vzhledem ke štědrému věnu, které dostala, asi nebyl měšťan Plachetský nijak proti. Novomanželé podepsali před svědky svatební smlouvu počátkem září 1606 a stěhovali se do Brna.
Brněnský jezuitský kostel Nanebevzetí Panny Marie
Na horním okraji Zelného rynku si koupili šenkovní dům, ke kterému navíc patřila i vinice a „presshaus“ neboli lisovna v Kloboukách u Brna. Vypadalo to, že jim nemůže chybět nic ke štěstí, ale osud měl jiný plán. Anna patrně při porodu zemřela a nešťastný Jan to pochopil jako pokyn k návratu do štýrskohradeckého semináře.
K dokončení studií už měl jen kousek, ani ne za rok - v prosinci 1607 přijal už coby vdovec nižší jáhenské svěcení v brněnském jezuitském kostele Nanebevzetí Panny Marie a později byl tamtéž, ale pro změnu v katedrále sv. Petra a Pavla vysvěcen už na řádného kněze.
Po obřadu odešel Jan za svým bratrem Mikulášem do Opavy, jenže netušil, že tady poprvé narazí na světskou moc. Děkan Mikuláš se záhy dostal do vězení za plánované vojenské spiknutí proti zdejším protestantům, což vedlo k jeho zatčení a obvinění z velezrady. Jan svému bratrovi pomohl uprchnout, ale sám byl na čas rovněž uvězněn.
Naštěstí se po pár týdnech dostal na svobodu a odstěhoval se do Uničova. Po pěti letech se stal duchovním správcem holešovské farnosti, kam ho pozval k obnovení katolické víry mezi obyvateli majitel panství Ladislav Popel z Lobkovic. Jan byl úspěšný, ale v bouřlivém roce 1619 se na čas ze své farnosti po varování vzdálil. Oficiálně se vydal na pouť do Krakova a Čenstochové v dnešním Polsku.
Freska z olomoucké kaple Jana Sarkandra zachycuje jeho setkání s lisovčíky
Po návratu do Holešova se mu povedl doslova zázrak. Když na Moravu vtrhli na příkaz polského krále Zikmunda III. Vasy jeho obávaní „lisovčíci“ složení z kozáků a omilostněných lupičů a začali drancovat, vyšel proti nim Jan Sarkander s holešovskými věřícími v procesí. Byli neozbrojení a před sebou nesli nad hlavami monstranci. Kupodivu se lisovčíci zastavili, poklekli před knězem a Holešov ponechali netknutý.
To, co se jedněm zdálo jako nebeské znamení, vyhodnotili další jako spiknutí, zvlášť, když polské vojsko neušetřilo nic v okolí. Speciálně mělo spadeno na majetek protestanta Václava Bítovského z Bítova, kterému vznikly velké škody.
Bítovský, coby sudí, nechal Jana Sarkandera zatknout a odvléct do olomoucké šatlavy. Tam byl právem útrpným celkem třikrát vyslýchán. Vyšetřující nejvíc zajímalo, co domlouval při své cestě do Polska, ale také jak byl v celé věci zapojen jeho pán, majitel holešovského panství a moravský zemský hejtman Ladislav Popel z Lobkovic.
Součástí Sarkandrova mučení bylo i pálení boků rozžhaveným železem
Jan i přes obrovské bolesti nevyzradil nic - ať už proto, že nic nevěděl, nebo byl vázán zpovědním tajemstvím. Vydržel celé čtyři týdny nelidského mučení, než vydechl naposledy. Na jeho těle prý v té době nebylo jediné zdravé místo.
Po návratu Habsburků na český trůn a příklonu ke katolické víře se začal Jan Sarkander uctívat na Moravě coby mučedník. A ačkoliv o jeho oficiálním blahořečení rozhodl papež Pius IX. až v roce 1859, dostala se Sarkanderova postava mezi svaté mnohem dřív.
Už v roce 1672 byla rozhodnutím církevní vrchnosti olomoucká šatlava přeměněna na kapli Všech svatých mučedníků. Na jejím místě byla v roce 1703 vybudována už stálá barokní kaple nazvaná po Janu Sarkandrovi, která byla ještě jednou přebudována v roce 1912 do své dnešní podoby.
Když se v polovině 18. století stavěl v Olomouci největší, 32 metrový morový sloup Nejsvětější Trojice, ocitl se mezi postavami, které jej zdobí, i v té době „pouhý“ umučený kněz. Ze svého rohového podstavce spolu s dalšími patrony Olomouce a Moravy viděl, jak se slavnostního svěcení sloupu zúčastnila v září 1754 samotná panovnice Marie Terezie.
Socha Jana Sarkandra na olomouckém morovém sloupu
Přesto se po svém blahořečení na víc než dalších sto let propadl do všeobecného zapomenutí, mimo místa, kde za svého života působil. Až od roku 1980 se opět ozvaly hlasy volající po jeho svatořečení. Celý proces došel zdárného konce v roce 1995, kdy byl - spolu se svatou Zdislavou z Lemberka - v Olomouci slavnostně kanonizován papežem Janem Pavlem II.
A přitom nebýt smrti jeho milované Anny, mohlo být všechno nejspíš úplně jinak…
Pro další informace:
