Článek
U nás se sice zatím nejde slovenskou cestou, kde se musela celá RTVS zrušit a znovu založit, aby se politici zbavili generálního ředitele Ľuboše Machaje, který jim nešel dostatečně na ruku, ale změny už jsou za poslední tři roky víc než zřetelné.
Všechno odstartovala volba Jana Součka na post „kapitána zaoceánského parníku“, byť se celkem rychle ukázalo, že by mohl řídit spíš výletní loď na brněnské přehradě. Nic proti jeho jihomoravskému angažmá, toho se zhostil se ctí, ovšem kariérní krok na Kavčí hory byl nad jeho síly. Zvlášť v tak turbulentní době, kdy si tehdejší opoziční a dnes koaliční poslanci čím dál víc diktovali, kdo či co je pro ně nepřípustné.
Postupně padly za oběť ostří Reportéři, kteří se sice svou práci snaží dělat dodnes (a občas se jim podaří i slušný zářez do pažby), ale ruku na srdce, je v tom pořád víc cítit i kus autocenzury.
Dalším, kdo „nepřežil“, bylo sarkasticky laděných 168 minut, které se snažilo nahlížet politikům „pod sukni“, což nesli zvlášť někteří značně nelibě. Těm, co se styl Nory Fridrichové zdál příliš, bych doporučila se občas podívat na youtube na slovenský Ťažký týždeň, případně si poslechnout satirický podcast Piatoček, které jsou proti 168 hodinám jako nejdrsnější chilli proti sladké paprice.
Na rozdíl od nich měly Otázky Václava Moravce seriózní „jízdní řád“ a ironii jim dodávalo chování i výroky některých hostů, kteří pak s oblibou sázeli výstřižky z OVM na své sociální sítě, aby svým voličům dokázali, jak se umí pochlapit.
Po devíti letech si cestu do pořadu vynutil i současný předseda Poslanecké sněmovny Tomio Okamura, ovšem po žalostném výkonu, který tu podal, by si možná logicky uvažující divák říkal, jestli by mu nebylo líp u nedělního oběda doma.
Zvlášť to bylo znát v momentě, kdy měl obhájit/odsoudit Markétu Šichtařovou, která se nechala zvolit pod značkou SPD v nepřiznané koalici, aby svým voličům následně vzkázala, že za jejich daně nehodlá pracovat v žádném poslaneckém výboru, protože jí to nedává smysl.
Zato přibrala do party svého partnera na pozici poslaneckého asistenta s plným platem 55 tisíc Kč, aby spolu s ním v pracovní době mohli dál soukromě kšeftovat s investičním zlatem a poskytovat placené finanční poradenství. Jak se to právě voličům SPD líbí?
Okamura se u Moravce nepochlapil a několikrát za sebou hodil odpovědnost na samotnou Šichtařovou, případně předsedu Svobodných Libora Vondráčka, s jehož emblémem na hrudi ekonomka vystupuje.
Stejně tak předseda zakličkoval při dotazu, zda by bylo dobře, kdyby v současné situaci izraelsko-americko-íránského konfliktu byl naším ministrem zahraničních věcí Filip Turek, který navštěvoval íránskou ambasádu a dodnes nikdo neví, co na ní doopravdy dělal.
Zato když mluvil Radek Vondráček (ANO) o plánovaném navyšování rozpočtu na obranu nad rámec schváleného rozpočtu, jen tiše s úsměvem přikyvoval.
Jak balzám na Okamurovy uši pak muselo zaznít závěrečné vyjádření Václava Moravce, že po 21 letech se rozhodl, když není za současných podmínek schopen garantovat divákům nezávislost své další práce, raději už nebude v České televizi pokračovat.
Jeho závěrečné vystoupení mi silně připomnělo moment, kdy podobně vystoupil ve slovenské TV Markíza před dvěma lety moderátor politické talk show „Na telo“ Michal Kovačič, který své diváky upozornil, že práce slovenských novinářů je čím dál víc oklešťována a že ani on se svými kolegy z Markízy už není schopen garantovat objektivitu zpravodajství i diskuzí.
Tehdy byl za to okamžitě stažen z obrazovky a posléze i vyhozen. Díky mimořádně úspěšné crowdfundingové kampani se mu a dalším kolegům podařilo rozjet nezávislý projekt 360tka, kam po víc než roce od spuštění už začali chodit na rozhovory i politici současné koaliční vlády Roberta Fica.
Možná se na něco podobného budeme moci těšit i u Václava Moravce. Ostatně i Nora Fridrichová se díky moderním technologiím rozhodně v informačním světě nikam úplně neztratila.
Jediným poraženým tak zůstává Česká televize, a to je škoda pro nás všechny, ať už ji sledujeme, nebo okatě ignorujeme.
Pro další informace:
