O původu „uherské dcery“ císařovny Sissi se dlouho vedly spory

Když se manželskému páru narodily v rychlém sledu po svatbě dvě dcery - Žofie (1855-57) a Gisela (1856 - 1932), začal si dvůr šeptat, že za to může „nezdravý“ životní styl císařovny. Prý moc jezdila na koni a jedla jako vrabec, aby si udržela svou proslulou štíhlou linii.

Dvorní drby se přelévaly do celé Vídně a moc jim nepomohl ani nesoulad mezi výchovnými metodami babičky Žofie Frederiky Bavorské, matky císaře, a mladinké panovnice, které při druhém porodu bylo teprve 19 let.

Korunu všemu nasadilo průjmové onemocnění obou malých princezen a následné úmrtí prvorozené Žofinky na tyfus během cesty do Uher, kterou si jejich matka vyvzdorovala i přes tchýnin nesouhlas. Smutek naštěstí hned za rok vystřídalo nadšení z tolik očekávaného narození korunního prince Rudolfa (1858 - 1889).

Celých deset let se zdálo, že tím bude počet císařských potomků kompletní, zvlášť s ohledem na Sissiin zdravotní stav, kdy bylo dlouho nejisté, zda mladá žena netrpí souchotěmi. To se naštěstí neprokázalo a Alžběta, která definitivně vzdala boj s tchýní o výchovu svých dětí, se začala intenzivně učit maďarsky.

Imponoval jí především vztah Uhrů k milovaným koním, který jí byl tak blízký. Aby výuka komplikovaného jazyka pokračovala co nejrychleji, přijala kvůli tomu za mladší dvorní dámu Idu von Ferenczyovou. Díky ní si Uhry naprosto zamilovala.

Byla to právě Ida, která postupně přesvědčila císařovnu a ta zas císaře, aby se „smířili“ s odbojnými Uhry a na důkaz dobré vůle po povstání potlačeném u Világoše (1849), se nechali korunovat uherskou korunou v Budě (1867).

Deset měsíců poté se jim narodilo poslední dítě - opět dcera, která dostala jméno Marie Valérie Matylda Amálie Habsbursko-Lotrinská, ale neřeklo se jí jinak, než „uherská princezna“.

Vzhledem k tomu, že před porodem pobývala Sissi často v Uhrách, rozjely se opět šťavnaté klepy. Tentokrát byl jejich cílem především urostlý a pohledný hrabě Gyula Andrássy, ambiciózní politik nastupující generace, kterého dvůr a posléze všichni považovali za Alžbětina milence a otce malé Valérie.

Císařovna si tentokrát nenechala nikým vzít svá mateřská práva a pečlivě dohlížela na výchovu nejmladší dcery. Vymínila si, že budoucí arcivévodkyně bude vychovávána striktně uhersky. Jako sídlo jí určila zámek Gödöllő, který dostala darem od uherských grófů za pomoc při rakousko-uherském vyrovnání, a kde se sama ráda zdržovala. Docílila pravého opaku. Malá Valérie, která dokázala být stejně umanutá, jako její matka i babička, si během pár let zprotivila jak Uhry, tak maďarštinu. Naopak milovala Vídeň, němčinu a táhlo ji to k poezii a divadlu.

Na rozdíl od ostatních císařských dětí se po ní dochovaly její deníky, které si vedla od svých jedenácti let až do dubna 1899, kdy spolu s otcem vyřizovala poslední věci po své zavražděné matce. Díky tomu víme, jak moc milovala oba své rodiče a ti jí také opláceli stejnou mincí.

Ve Valériině přítomnosti se z přísného a akurátního monarchy stával tatínek, který dívenku bez pochyby rozmazloval a navíc se jí snažil vynahradit nepřítomnou matku. Stejný scénář se opakoval i později, kdy se neméně intenzivně věnoval i své vnučce Alžbětě Marii Rakouské řečené Erzsi, dceři po korunním princi Rudolfovi. Princezna Erzsi milovala hulána, kapitána ponorky i sociálního demokrata - Médium.cz

Císařovna Alžběta ani po narození poslední dcery nepřestala cestovat, aby se zbavila jak povinností u dvora a v manželském loži, tak i chronických migrén. Později, během puberty, se z Valérie stala její oddaná průvodkyně při řadě celonočních pochodů alpskou krajinou. Bok po boku obě zdolávaly v ostrém tempu i nejvyšší vrcholy. Možná i to mezi nimi prohloubilo vzájemné city, které jim vydržely až do atentátu na panovnici.

Vzhledem k věkovému rozdílu mezi Marií Valérií a staršími sourozenci byl princezně coby společník určen Rustimo (1861 - 1892), rodák ze Súdánu. Ač se to z dnešní perspektivy zdá nepřijatelné, šlo o živý dar egyptského místokrále císařovně Sissi, která ho nechala pokřtít jako Rudolfa.

Rakousko-uherský dvůr byl přeci jen modernější, a tak Rustima nikdo nevnímal jako otroka, ale spíš kamaráda. Spolu s Valérií se učil číst, psát a počítat. Později, když děti vyrostly, byl i v dospělosti nevysoký Afričan zaměstnán jako ceremoniář, který nahlas obřadně ohlašoval jména a tituly příchozích ke dvoru. Stejně jako jeho jmenovec -císařský syn, se Rudolf nedožil vysokého věku. Trpěl celou řadou zdravotních problémů vycházejících patrně z podvýživy v dětství, než se dostal do Evropy, a zemřel už v jedenatřiceti letech.

Dospívající Marie Valérie byla celkem úspěšná jako herečka domácího divadla, psala básně i drobnější hry a milovala tanec. Poprvé se výrazně vzbouřila, když jí byl navržen - coby budoucí manžel - o 6 let starší princ Alfons Maria Bavorský, který si ji při prvním setkání prohlížel „jak krávu na dobytčím trhu“. Citát pochází přímo z jejího deníku.

Naopak si později její srdce získal o dva roky starší František Salvátor Maria Josef Ferdinand Karel Leopold Anton Rakousko-Toskánský, arcivévoda z boční větve Habsburků. Švarný mladík v dokonale padnoucí uniformě rytmistra Valérii imponoval, nikoliv už jejím rodičům. Rozhořela se doslova zákopová válka, z níž vyšla vítězně princezna, a tak si ji 31. července 1890 odvedl František k oltáři.

Na Marii Valérii platí úsloví, že člověk by si měl dávat pozor, co si přeje, nebo se mu to také splní, ale radost z toho mít nebude. Manželství se zdálo zpočátku úspěšné, už do půl roku se ale začaly objevovat první mráčky. Valérie zprvu hledala chyby v sobě, až později se ukázalo, že vina byla oboustranná.

I přesto vzešlo z manželství rychle za sebou 10 potomků - 6 dcer a 4 synové. Na rozdíl od své matky novomanželka vycházela s tchýní po dobrém a celkem ochotně se při takovém počtu ratolestí nechávala babičkou při jejich výchově sem tam zastupovat.

Pět let po svatbě koupili manželé pro svou každoročně se rozrůstající rodinu zámek Walsee, kde se natrvalo usadili. Tady v sobě Marie Valérie objevila novou stránku své osobnosti - dobročinnost.

Začala se zajímat o charitu nikoliv jen proto, aby si ukrátila dlouhou chvíli. Zrodil se v ní opravdový zájem o lidi a zejména děti. Pracovala v několika dobročinných spolcích, založila nemocnice a osobně kontrolovala jejich chod, včetně zavádění nejmodernějších léčebných postupů. Ne náhodou se jí začalo s úctou říkat „anděl z Walsee“.

Její pracovní nasazení a četné porody si ale začaly vybírat daň na zdraví. Nepřispěly k tomu ani Františkovy zálety. Zvlášť, když se provalilo, že jeden z románků nezůstal bez následků a arcivévoda se rozhodl levobočka úředně uznat za svého syna.

Z usměvavé novomanželky se postupně stala stále víc unavená žena, která za první světové války osobně ošetřovala v nemocnici raněné vojáky. O pár let později musela pomoc vyhledat sama.

Lékaři už jen mohli konstatovat, že trpí rakovinou lymfatického systému v pokročilé fázi. Marie Valérie se rozhodla, že nebude s osudem bojovat a ani od ostatních nepřijímala lítost. Zemřela smířená ve svých 56 letech právě před sto lety - v roce 1924. Ještě předtím jako jedna z mála Habsburků plně uznala rozpad Rakouska - Uherska a přijala za svou novou Rakouskou republiku.

Ačkoliv už uběhlo od jejího skonu celé století, dodnes jsou na ni kromě fotografií a vzpomínek i dva celkem nepřehlédnutelné památníky. Prvním je vitrážové okno v nové katedrále Mariendom v Linci dokončené v roce 1924. Valérie je na něm zpodobněna se svým mužem a třemi dětmi.

Tím druhým je most přes Dunaj spojující maďarský Ostřihom a slovenské Štúrovo /dříve Parkan/, který nese jméno arcikněžny. Osobně jej otevírala v roce 1895.

A jak to bylo s otcovstvím "uherské princezny"? Všem škarohlídům stačilo podívat se na podobu Marie Valérie v pozdějších letech. Ze všech sourozenců to byla právě ona, která se nejvíc podobala svému otci, císaři Františku Josefu I.

Pro další informace:

Martha Schadová, Horst Schad: Marie Valérie, deník nejmilejší dcery císařovny Alžběty Rakouské, Ikar, 2007

Marie Valerie Habsbursko-Lotrinská – Wikipedie

Nejmladší dcera císařovny Sisi: Marie Valerie byla tak trochu jiným dítětem - Deník.cz

František Salvátor Rakousko-Toskánský – Wikipedie