Článek
Osmnáctiletá matka Štěpánka Belgická byla možná 2. září 1883 chvíli zklamaná, ale nejspíš si pak - stejně jako zbytek vídeňského dvora řekla, že chlapec prostě přijde příště. Nikdo tehdy netušil, že novopečený otec Rudolf záhy nakazí svou mladinkou manželku pohlavní nemocí, a i přes nejrůznější progresivní gynekologickou léčbu už žádný další potomek nebude.
Dcera, a navíc i nemoc byly důvodem, proč se do té doby poměrně spokojené manželství stalo minulostí. Definitivní tečku za ním udělaly výstřely v Mayerlingu, kterými Rudolf nejprve zabil svou milenku Mary Vetserovou, a pak obrátil zbraň i proti sobě.
Erszinými rodiči byli korunní princ Rudolf a Štěpánka Belgická
To bylo malé Alžbětě, která se stala miláčkem svého dědečka - císaře Františka Josefa I., právě pět let. Když ji přivedli k úmrtnímu loži otce, ztropila scénu, odmítla se s ním rozloučit a uzavřela se sama v sobě. Bude to její obrana před nepříjemnostmi vnějšího světa i v budoucnosti.
Pouto mezi záletníkem Rudolfem a jeho malou Erzsi, jak dívenku doma oslovovali, bylo silné. Myslel na ni i ve svém dopisu na rozloučenou, který napsal své ženě: „Buď hodná na chudinku malou, která je tím jediným, co po mně zbude…“ Poručníkem dítěte byl stanoven císařský dědeček.
Ten se stal také jasným středobodem Alžbětina života. Matka, stejně jako babička Sissy, byla často na cestách, on jediný byl ochotný porušit kvůli ní i jinak pevně dodržovaný denní řád a jít s ní třeba do zámecké zoo nebo se projet na koních, což byla její oblíbená činnost.
Alžbětinou vychovatelkou se stala o generaci starší hraběnka Alžběta Coudenhove, jejíž otec byl mj. českým místodržícím. Jejich vztahy byly víc než jen chladně korektní, proto si ji Erzsi později vybrala i za svou společnici.
Stejně jako její matka měla Alžběta talent na jazyky - kromě rodné němčiny mluvila plynně anglicky, italsky, maďarsky a francouzsky, po otci zase milovala vše živé. Zajímala ji jak botanika, tak i zoologie, ráda malovala a hrála tenis.
Fotky císařovy vnučky Erzsi proslavily dívčí účes s ofinou (1895)
Kontakt se slavnou babičkou, po které zdědila jméno, nebyl nijak četný. Sissy dlouho trpěla tím, že jí bylo matkou Františka Josefa I. de facto znemožněno aktivně se podílet na výchově starších dětí - kromě Rudolfa a Gisely to byla i prvorozená Žofie, která ale zemřela už ve dvou letech. Jediné dítě, u kterého si vyvzdorovala svou aktivní přítomnost, byla poslední dcera Marie Valerie, přezdívaná „uherská princezna“.
O to překvapivější se zdála v roce 1898 po úspěšném atentátu na císařovnu zpráva, že svou vnučku připojila ke svým zbývajícím dcerám coby dědičku. Společně se podělily o skutečný poklad čítající perlové náhrdelníky, diamanty a další šperky i cenné papíry. Erzsi byla rázem bohatou nevěstou s věnem 10.000.000 zlatých. Navíc získala ještě soukromou babiččinu knihovnu o 3 000 svazcích. Opatrovala ji až do vlastní smrti, kdy ji odkázala Rakouské národní knihovně.
V roce 1900 byl nejvyšší čas na debut císařovy vnučky ve společnosti. Stalo se tak na dvorském bálu, kde se hluboce zahleděla do očí vysokého a štíhlého, už třicetiletého poručíka hulánského regimentu. Zájem nezůstal oslyšen, Otto princ Windischgrätz žádal o téměř každý Erzsin tanec. Dívka v té době potřebovala někoho, o koho by se mohla opřít. Ze života totiž téměř zmizela její věčně cestující matka, která se ve stejném roce znovu provdala a odstěhovala se z Vídně za manželem, hrabětem Lonyayem do Uher.
Svatební fotografie Erzsi a Otty z roku 1902
Jak byla Erzsi zvyklá, že si u dědečka císaře všechno vymůže, tady poprvé padla kosa na kámen. Otto nebyl dost urozený, aby vůbec mohl pomýšlet na sňatek s mnohem výš postavenou arcivévodkyní. Dívka ale nasadila celý repertoár přesvědčování - od přemlouvání a vztekání se až po uražené mlčení, a tak pořád dokola. Trvalo celý rok, než František Josef I. své milované vnučce podlehl a 13. října 1901 se mohly slavit zásnuby.
Svatba se těšila velkému zájmu Vídeňáků, kteří si i přes mrazivé dopoledne 23.1.1902 počkali před Josefovou kaplí v Hofburgu, aby mohli vidět šťastné novomanžele, kteří už druhý den zamířili na svatební cestu. Zda byl v té době Otto ještě pořád do poněkud panovačné dívky, která neuznávala odpověď „ne“, pořád zamilovaný, je s otazníkem. Ale možná ho přesvědčilo štědré věno, kterým se císař snažil své Erzsi vykompenzovat fakt, že nerovným sňatkem přišla o veškerá dvorská privilegia a tituly.
Po návratu ze čtyřměsíční svatební cesty se manželé usadili v Gröbeho vile na Královských Vinohradech v Praze. To se pomalu začaly objevovat první mráčky na rodinném nebi, ke kterým přispěl i fakt, že Erzsi přišla kvůli akutní operaci o jejich první nenarozené dítě a manžel ji navíc před lékařským zákrokem suše požádal, aby podepsala závěť v jeho prospěch, pokud by nepřežila.
Postupně se páru narodily čtyři děti, takže se rodina přestěhovala do většího - na zámek Ploskovice, který jim věnoval císař. Manžel odešel z armády a stal se správcem Alžbětina majetku, ke kterému se ale choval jako ke své výsostné držbě. To, co na začátku vypadalo jako romantická láska, se postupně proměnilo v čirou nenávist. Manželé se snažili zdržovat každý jinde - Otto většinou ve Vídni, kde se věnoval koním, lovu a hazardu, kdežto v neklidné Erzsi se objevila stejná vášeň pro cestování, jako kdysi u babičky a matky.
Projevil se i věkový rozdíl a kulantně řečeno, manželova sexuální nedostatečnost, která možná nevadila dívkám z vídeňských nočních podniků, ale jeho ženě ano. Stalo se to, co muselo - Alžběta navázala důvěrný vztah s velitelem rakouské ponorky Egonem Lerchem. To, co mužům běžně procházelo, narazilo u úzkoprsé společnosti na odsouzení - Erzsi se dostala do řečí a všímat si jí začal i dobový bulvár. Zajímavé přitom je, že díky dědečkovu souhlasu (a k nelibosti následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este) se mohli milenci setkávat na rakouských válečných lodích kotvících na Jadranu.
Erzsi se všemi čtyřmi dětmi - zleva Rudolf, Štěpánka, Ernst Weriand a František Josef (1913)
Že nešlo o žádnou přelétavou známost svědčí i fakt, že spolu s Lerchem trávily poslední předválečné léto v roce 1913 ve vile v Brioni nejen Alžběta, ale i její děti, a že se pravidelně všichni vídali i po začátku války, při každé kapitánově dovolené. Pak ale zasáhl osud a Lerchova ponorka šla v srpnu 1915 při válečné operaci ke dnu.
Alžběta zprávě nevěřila a osobně si ji odjela ověřit přímo do Terstu, kde mělo rakouské námořnictvo svou základnu. Pak se ale uzavřela před světem, nějaký čas vůbec nekomunikovala, a když se vrátila po truchlení na zámku Schönau, byla pevně rozhodnutá pro rozvod. Díky dědečkovi se jí podařilo dosáhnout zatím alespoň odluky, ale Otto se nechtěl vzdát pohádkového dědictví po zanedlouho zesnulém císaři (+1916), které pro Alžbětu obnášelo bezmála 5 miliónů korun.
Kníže šel na svou ženu přes děti - jejich spor se stal pro poválečnou Vídeň pořádně pikantním soustem, kdy obě strany nešetřily detaily z jejich společného i odděleného života. Podle rozsudku měli zůstat starší synové matce, slabomyslný Rudolf a Štěpánka pak měli žít s otcem.
K vydání dětí Ottovi mělo dojít 21. března 1921, kdy si pro ně na zámek Schönau přijel oficiál bádenského soudu s dvaatřiceti ozbrojenými četníky. Proti nim se postavil velký zástup místních dělníků, kteří hájili Alžbětu a její děti. Státní moc se musela vzdát. Už o tři dny později interpelovali sociálně demokratičtí poslanci ministra spravedlnosti, jak je možné, že republika se staví proti právu matky na své děti. Trvalo ještě rok, než soud definitivně rozvedl dávno nefungující manželství.
Erzsi a Leopold v zámeckém parku Schönau v roce 1930
Svou zásluhu na průběhu věcí ve prospěch Alžběty měl učitel a sociální demokrat Leopold Petznek, který získal bývalou arcivévodkyni pro členství v Sociálně demokratické dělnické straně Německého Rakouska. Nešlo o žádný bleskový přerod. Alžběta měla silné sociální cítění a o sociálnědemokratické ideály se zajímala už před válkou, kdy odebírala list Arbeiter-Zeitung. V politických názorech se diametrálně rozcházela se svou matkou Štěpánkou, až přestaly komunikovat úplně.
Vídeňáci mohli v příštích letech vidět Erzsi v prvomájových průvodech nebo když prodávala rudé karafiáty na podporu nezaměstnaných. Odtud se také zrodila její přezdívka „rudá arcivévodkyně“. Císař by se asi hodně divil, kdyby viděl, jak jeho oblíbená vnučka skončila několikrát pro svou „protistátní“ činnost u výslechu.
Její vztah s Leopoldem mohl přejít do oficiálního, až když v roce 1935 zemřela Petznekova žena v ústavu pro duševně choré, kde pobývala už předtím, než se její muž s Erzsi seznámil. Než svůj svazek v roce 1948 definitivně zpečetili, museli přečkat anšlus Rakouska, Petznekovo uvěznění v koncentračním táboře Dachau, i obsazení vídeňské vily, kam se přestěhovali ještě před válkou po prodeji zámku Schönau. Z vily ji vyhnali vojáci Rudé armády a ona odešla jen se svými německými ovčáky do azylu v nedaleké kongregaci sester Služebnic svatého srdce Kristova. Když se do domu po deseti letech konečně vrátila, čekalo jí totálně zdevastované torzo. Poslední léta se podepsala i na jejím zdraví, kdy byla upoutána na kolečkové křeslo.
Hrob Alžběty a Leopolda Patznekových ve Vídni
Když v roce 1963 Alžběta zemřela, přála si, aby byla pochována vedle svého druhého manžela v neoznačeném hrobě na hřbitově ve vídeňském Hütteldorfu, ve 14. vídeňském okrsku, což se jí také splnilo.
P.S. K napsání předešlých řádek mne inspirovala paní Marie Strouhalová, která projevila přání dozvědět se o Erzsině osudu víc, když si přečetla článek o její matce Štěpánce Belgické. Děkuji.
Pro další informace:
Z princezny Štěpánky měla být císařovna, ale všichni znali jen její „parohy“ - Médium.cz (seznam.cz)
J. Čechura a kol. Děti a levobočci českých králů, Ottovo nakladatelství, 2007
